„Zákony“ Evropské unie (druhy právních předpisů EU)

Primární právo

Každé opatření, které Evropská unie přijme, má svůj podklad ve smlouvách uzavřených mezi členskými státy (dále jen „Smlouvy“). Tyto Smlouvy stanoví nejen cíle EU, ale i normativní základy pro samotné fungování Evropské unie, tj. zejména pravidla pro fungování jejich orgánů, proces přijímání rozhodnutí a vztah mezi EU a jejími členy. Protože představují základ pro vydávání jakýchkoli aktů EU, nazýváme je tzv. primárním právem. Jedná se o nejvyšší zdroj práva Evropské unie.

Primární právo zahrnuje:

• Zakládající smlouvy (Pařížská smlouva, Římské smlouvy, Maastrichtská smlouva)
• Pozměňující smlouvy (Jednotný evropský akt, Amsterodamská smlouva, Niceská smlouva, Lisabonská smlouva)
• Smlouvy o přistoupení (např. s Portugalskem a Španělskem v roce 1985)
• Protokoly připojené k uvedeným smlouvám
• Dodatkové dohody, kterými se mění určité oddíly zakládajících smluv (např. Smlouva o jednotných orgánech z roku 1965)
• Listina základních práv Evropské unie
• Obecné zásady stanovené Soudním dvorem Evropské unie

Sekundární právo

Cíle stanovené ve svých Smlouvách naplňuje Evropská unie pomocí několika druhů právních aktů. Některé z nich mají právní závaznost, jiné nikoli. Některé se týkají všech zemí Unie, jiné jen některých.

Kromě primárního práva je tedy právo Evropské unie založeno na sekundárních zdrojích, mezi něž patří:

• Nařízení (např. nařízení o GDPR)
• Směrnice (např. směrnice Evropského parlamentu a Rady o ochraně osob oznamujících porušení práva Unie)
• Rozhodnutí (např. rozhodnutí o účasti EU v různých protiteroristických organizacích)
• Stanoviska (např. stanovisko k balíčku Čisté ovzduší pro Evropu)
• Doporučení (např. doporučení, aby soudní orgány zemí EU více využívaly videokonferencí za účelem usnadnění přeshraniční spolupráce v soudních záležitostech)

Nařízení představuje závazný akt normativní povahy. Je přímo závazné ve všech členských státech, není-li zcela výjimečně stanoveno jinak. Nařízení je v právu Evropské unie tím, čím je pro vnitrostátní právo zákon. Je závazné nejen pro členské státy, ale jeho působnost se vztahuje i na všechny fyzické a právnické osoby členských států. Tyto právní akty se tedy uplatňují automaticky a jednotně ve všech zemích EU, a to okamžikem, kterým vstoupí v platnost. O směrnici to stejné však říct nemůžeme, ta totiž není obecně závazným aktem ve vztahu k jednotlivci. Zavazuje pouze členské státy, a to pokud jde o výsledek, kterého má být dle směrnice dosaženo. Je poté ponecháno zcela na státu, jaké metody či formy regulace k dosažení tohoto cíle zvolí.

Rozhodnutí je naproti tomu individuálním aktem, které zavazuje pouze ten členský stát, právnickou či fyzickou osobu, které je adresován. Není třeba jej provádět do vnitrostátních právních předpisů. Doporučení a stanoviska mají poté pouze jakousi pomocnou roli, neboť se nejedná o právní akty a nejsou proto právně závazná. Orgány EU jimi pouze dávají najevo svůj názor a navrhují či doporučují určité kroky, aniž by z nich vyvozovaly zákonnou povinnost pro toho, jemuž je určena, eventuálně umožňuje orgánům EU učinit prohlášení, aniž by z něj vyvozovaly jakékoli právní povinnosti.

Prováděcí akty a akty v přenesené působnosti

Za provádění práva EU jsou obecně odpovědné členské státy Unie. Existují však oblasti, ve kterých je třeba pro provádění práva zakotvit jednotné podmínky. Mezi tyto oblasti řadíme zejména oblast daní, zemědělství, vnitřní trh, zdraví a bezpečnost potravin apod. Prováděcí akty přijímá Komise, ta je nicméně musí obvykle konzultovat s výborem, který je složen ze zástupců každé země EU.

Akty v přenesené pravomoci přijímá Komise na základě přenesení pravomoci dané zněním právního předpisu EU. Tato možnost je však vázána na přísná omezení. Akt v přenesené pravomoci nesmí zejména měnit základní prvky právních předpisů, legislativní akt musí vymezit cíle, obsah, rozsah a dobu trvání přenesení pravomoci, přičemž Evropský parlament a Rada mohou dané přenesení pravomoci zrušit nebo proti aktu v přenesené pravomoci vyslovit námitky.

Subsidiární právo

Tzv. subsidiární zdroje jsou dány judikaturou Soudního dvora Evropské unie a obecnými právními zásadami. Nedílnou součást práva EU tvoří také mezinárodní dohody se zeměmi mimo EU a dohody s mezinárodními organizacemi. Tyto dohody oddělujeme od primárního práva a sekundárního práva a tvoří kategorii zvláštního práva. Podle některých rozsudků Soudního dvora Evropské unie mohou mít přímý účinek a mají větší právní sílu než sekundární právní předpisy, které s nimi proto musejí být v souladu.

Jaké situace typicky řešíme pro naše klienty v kontextu zákonů Evropské unie?

• Poskytování právních služeb v oblasti mezinárodních arbitráží
• Příprava smluvní dokumentace s mezinárodním prvkem
• Uznávání a výkon cizích rozhodnutí v České republice
• Právní služby v oblasti práva Evropské unie
• Soudní proces u Evropského soudu pro lidská práva
• Implementace pravidel GDPR ve firmách
• Závazky plynoucí z Green Deal
• Postup při podávání žádostí o čerpání evropských dotací
• Orientace v právních předpisech Evropské unie
• Zakládání obchodních společností v zemích EU
• Pomoc při přihlašování evropské ochranné známky
• Právní pomoc při vymáhání pohledávek ve státech EU
• Právní konzultace při účasti v zahraničních tendrech v rámci EU
• Pomoc při vnitrostátní implementaci mezinárodních závazků
• Orientace v zákonech EU