Uzavírání smluv se zahraničními subjekty

Smluvní závazkové právní poměry s mezinárodním prvkem

Závazkové právní poměry (zejména smluvní), v nichž je obsažen mezinárodní prvek, představují nejvýznamnější součást právních poměrů, které upravuje mezinárodní právo soukromé. Je tomu tak proto, že v rámci těchto poměrů se uskutečňuje veškerý mezinárodní obchod a mezinárodní hospodářské styky a spolupráce (jestliže nejde o vztahy upravené mezinárodním právem veřejným). Smluvní strany však často v těchto případech opomíjejí skutečnost, že pochází z rozdílných států s rozdílnými právními řády, a řešením případných rozporů (neboli kolizí – proto kolizní normy, viz dále) se zabývají až tehdy, když tyto rozpory skutečně nastanou. Na tomto místě uvedeme nejdůležitější aspekty, kterým je při uzavírání smluv se zahraničními subjekty třeba věnovat zvýšenou pozornost.

Těmi jsou zejména:

• Určení rozhodného práva neboli práva, kterým se bude smlouva řídit
• Určení soudu příslušného k řešení případných sporů ze smlouvy
• Odstranění jazykových bariér

Určení rozhodného práva

Určení rozhodného práva, rozumějte právního řádu konkrétního státu, je pro smluvní vztah s mezinárodním prvkem naprosto zásadní. Dle rozhodného práva se totiž budou posuzovat a řídit veškeré aspekty smlouvy, zejména její náležitosti, přes práva a povinnosti z ní plynoucí až po případné nároky z jejího porušení. Obecně platí, že rozhodné právo se uplatní v rozsahu, v jakém smluvní strany v rámci autonomního prostoru svá práva a povinnosti neupravily. Nelze však odhlédnout od toho, že rozhodné právo bude rozhodné i proto, jaký a jak velký může autonomní prostor smluvních stran být. Právní úprava jednotlivých zemí v oblasti (nejen) závazkového práva se od sebe pochopitelně liší, přičemž každá z nich může být pro jednu nebo druhou smluvní stranu méně či více výhodná či naopak nevýhodná. Lze proto doporučit neponechat volbu rozhodného práva mimo vlastní úpravu smlouvy.

Smluvní strany mají zpravidla poměrně širokou možnost samy určit, kterým právním řádem se bude jejich závazkový právní poměr řídit. Hovoříme o tzv. volbě práva, která má primární význam pro určení rozhodného práva. Sekundárně, nedohodnou-li se strany jinak, se aplikují podpůrná pravidla podle tzv. jiných hraničních určovatelů. V těchto případech je na místě aplikovat kolizní normy, které obsahuje například zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“) nebo v případě členských států Evropské unie nařízení Řím I, jež má aplikační přednost před ZMPS, popř. Římská úmluva z roku 1980, jedná-li se o smluvní závazkový vztah uzavřený před 17. prosincem 2009 včetně.

Vedle kolizních norem mají velký význam rovněž tzv. přímé normy, které mají před kolizními aplikační přednost. Máme na mysli soubor mezinárodně sjednaných přímých norem, které jednotlivé státy převzaly na základě mezinárodněprávních závazků do svých právních řádů a aplikují je automaticky jako součást svého tuzemského práva. Jedná se zejména o Vídeňskou úmluvu OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (dále jen „CISG“) nebo o řadu mnohostranných smluv z oblasti mezinárodní přepravy (např. Úmluva o mezinárodní železniční přepravě, tzv. COTIF).

Příklad: Zjednodušeně lze říci, že sjednají-li český a německý subjekt mezi sebou v roce 2021 kupní smlouvu a nezvolí si přitom rozhodné právo, určí se podle hraničních určovatelů stanovených pro tento případ. V případě kupní smlouvy užijeme kolizních norem jen tehdy, jestliže není kupní smlouva v konkrétní věci upravena přímými normami, tedy zejména CISG (a strany jsou současně smluvními stranami CISG nebo má být použito právního řádu některého smluvního státu, jehož je CISG součástí). V ostatních případech se použijí kolizní normy, které obsahuje Nařízení Řím I.

Určení soudu příslušného k řešení případných sporů ze smlouvy

Z každé smlouvy mohou dříve či později vzniknout spory, které se nepodaří vyřešit smírnou cestou, proto je vedle určení rozhodného práva důležitou součástí smluvního vztahu také otázka příslušnosti soudu k jejich rozhodování. Znovu na tomto místě zdůrazňujeme, že právní řády jednotlivých zemí se různí, současně je třeba brát zřetel i na nákladnost soudního řízení, které bude v cizím státě podstatně dražší. Smluvní strany si mohou stejně jako v případě rozhodného práva zvolit orgán, který bude případné budoucí spory rozhodovat. Strany musí dohodu o určení soudní příslušnosti uzavřít písemně a její forma by neměla odporovat obchodním zvyklostem smluvních stran. V úvahu připadá samozřejmě i možnost sjednání tzv. rozhodčí doložky, jestliže strany chtějí, aby spor řešil nikoli soud, nýbrž rozhodce či rozhodci v rámci podstatně méně formálního, rychlejšího a komornějšího řízení. Jestliže strany neurčí orgán, který bude příslušný k rozhodování sporů ze smlouvy, uplatní se mezi členskými státy Evropské unie opět podpůrná právní úprava, kterou obsahuje nařízení Brusel I bis (jež nahradilo nařízení Brusel I). Úpravu pravomoci soudů v ostatních případech poté obsahuje například ZMPS či mezinárodní smlouvy (např. COTIF).

Odstranění jazykových bariér

Jedním z dalších problematických aspektů smluv uzavíraných mezi zahraničními subjekty může být jazyk, ve kterém má být smlouva uzavřena. Pro uzavření smlouvy je pochopitelně nezbytné, aby měly obě strany rovnocennou možnost seznámit se s jejím zněním. Žádná ze smluvních stran by totiž neměla podepisovat smlouvu, které zcela nerozumí. V rámci těchto vztahů nachází své uplatnění tzv. dvojjazyčné smlouvy, tedy smlouvy, které jsou vyhotoveny ve dvou (či více) jazykových zněních, kterými hovoří jednotlivé smluvní strany. Je ovšem důležité zdůraznit, že každý jazyk je jiný a často je obtížné připravit jazykové verze tak, aby si v co největší míře odpovídaly (patrně nelze docílit zcela shodného znění), obzvlášť pokud jde o právní terminologii, která s ohledem na rozdílné právní řády jednotlivých zemí  nemusí být vždy ekvivalentní.

Doslovný překlad právního termínu tak může mít v cizím jazyce s ohledem na rozdílnou právní úpravu jiný význam. Je proto vhodné na to pamatovat již v rámci předsmluvního vyjednávání a při přípravě smlouvy, zejména z hlediska pečlivé formulace. Pro každý případ je poté vhodné si ve dvojjazyčné smlouvě sjednat, která jazyková verze má v případě jejich vzájemného rozporu přednost. Kromě dvojjazyčných smluv se samozřejmě nabízí také možnost uzavření smlouvy v jednom z univerzálních jazyků, jehož znalostí disponují obě smluvní strany, zejména pak v angličtině. Právní terminologie je však velmi specifická a v mnohém se liší od „běžně používané“ psané angličtiny. Je proto vhodné, nechat smlouvu sestavit odborníkem, který disponuje kvalitní znalostí právní terminologie v daném jazyce, a předejít tak ve smlouvě mnohým chybám a nesrovnalostem.

Závěrem

Naši odborníci disponují nejen teoretickými, ale zejména praktickými zkušenostmi v oblasti smluv uzavíraných se zahraničními subjekty. V zájmu minimalizace budoucích sporů pro Vás rádi smlouvu připravíme, a to v anglickém či německém jazyce, nebo zkontrolujeme a upravíme, a to jak po stránce věcné, tak i formulační a terminologické. Neváhejte se proto v případě potřeby obrátit na naši kancelář.

Jaké situace typicky řešíme pro naše klienty v kontextu uzavírání smluv se zahraničními subjekty?

• Dvojjazyčné smlouvy
• Poradenství při jednání se zahraničními partnery a uzavírání smluv
• Mezinárodní smlouvy - určení, podle kterého právního řádu se spor řeší
• Poradenství při řešení sporů s nadnárodními společnostmi jako jsou např. Booking, Airbnb, Uber, Bolt apod.
• Smlouvu nelze dodržet z důvodu uvalení mezinárodních sankcí
• Sepsání mezinárodní obchodní smlouvy
• Koupě, prodej a správa nemovitostí v cizí zemi
• Dědičné právo v zahraničí
• Právní pomoc při pojistných událostech v zahraničí (úraz, škoda na majetku apod.)
• Mezinárodní hospodářské soutěže
• Mezinárodní arbitráže