Hlavní pracovní poměr

Není pochyb o tom, že pracovní poměr je nejdůležitějším a v praxi zároveň nejpoužívanějším pracovněprávním vztahem. Pracovní poměr se zakládá výhradně dvoustranným právním jednáním mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, a to pracovní smlouvou, která má své pevně dané náležitosti (vizte Pracovní smlouvy), popřípadě jmenováním dle § 33 odst. 3 zákoníku práce. Jiný způsob založení nepřichází v úvahu. Obsah pracovního poměru tvoří řada vzájemných práv a povinností zaměstnance a zaměstnavatele. Zaměstnanec se v rámci pracovního poměru zejména zavazuje, že bude pro zaměstnavatele v pracovní době vykonávat závislou práci, osobně a podle pokynů zaměstnavatele, a zaměstnavatel se naproti tomu zejména zavazuje přidělovat zaměstnanci práci, platit mu za vykonanou práci mzdu a vytvářet příznivé podmínky pro výkon sjednané práce.

Spojte se s námi

Nevíte, kam spadá Váš případ, nebo jste jej nenašli na našich webových stránkách? Kontaktujte nás a my vymyslíme, jak Vám můžeme pomoct.

Pracovní poměr vzniká dnem, který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce, nebo dnem, který byl uveden jako den jmenování na pracovní místo. Ode dne, kdy pracovní poměr vznikl, je poté zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (sjednaného druhu a na sjednaném místě, popř. dle dalších podmínek sjednaných v pracovní smlouvě) a zaměstnanec je povinen osobně konat práci dle pracovní smlouvy. Je vhodné podotknout, že povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele vyplývající z pracovního poměru jsou totožné v případě zaměstnanců, jejichž pracovní poměr byl založen pracovní smlouvou, jakož i těch, jejichž pracovní poměr vznikl jmenováním. Zaměstnanec v hlavním pracovním poměru je povinen vykonávat práci v týdenní pracovní době, která v jednosměnném pracovním režimu činí nejvýše 40 hodin týdně (s určitými výjimkami). Jedná se o čistou pracovní dobu, tj. bez přestávek v práci a bez práce přesčas. K ukončení pracovního poměru vizte Skončení pracovního poměru.

V praxi se často setkáte s pojmy hlavní pracovní poměr a vedlejší pracovní poměr. Ačkoliv stávající zákoník práce tyto pojmy nezná, jejich význam je mezi zaměstnavateli i zaměstnanci v zásadě ustálený. Za hlavní pracovní poměr se považuje pracovní poměr konaný ve stanovené pracovní době, někdy označovaný také jako na tzv. „plný úvazek“.  Vedlejší pracovní poměr potom vzniká, jestliže zaměstnanec koná za trvání hlavního pracovního poměru, v němž je zaměstnán po stanovenou týdenní pracovní dobu, práce i v dalším pracovním poměru, a to v pracovní době kratší než je stanovená týdenní pracovní doba, tzv. „zkrácený pracovní úvazek“, tedy zaměstnanec stráví výkonem této činnosti méně než čtyřicet hodin týdně.

Jaké otázky pro klienty obvykle řešíme v souvislosti se hlavním pracovním poměrem?

  • Rozvázání pracovního poměru dohodou
  • Zastupování zaměstnavatelů proti zaměstnancům v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru
  • Výpověď z pracovního poměru
  • Povinnosti zaměstnavatele vůči zaměstnancům
  • Práva a povinnosti v pracovněprávním vztahu
  • Získání odstupného
  • Pracovní smlouvy
  • Manažerské smlouvy
  • Pomoc při kontrolách ze strany inspektorátu práce
  • Diskriminace a šikana na pracovišti
  • Řešení korporátních compliance
  • Platnost konkurenční doložky
  • Zrušení pracovního poměru ve zkušební době
  • Určení neplatnosti ukončení pracovního poměru
  • Dohoda o mlčenlivosti (NDA)
  • Odpovědnost za škodu způsobenou zaměstnancem/ zaměstnavatelem
  • Práce přesčas
  • Vzory pracovních smluv
  • Systém odměn a bonusů