Zvýšení odměny advokáta při použití cizího práva v kontextu realizace práva obviněného na obhajobu

Advokátka požadovala zvýšení odměny z důvodu, že v projednávané věci byla nucena aplikovat ukrajinské právo z důvodu posouzení existence zásady ne bis in idem. Městský soud v Praze advokátce přiznal odměnu ve výši 152.656 Kč. Proti tomuto rozhodnutí si podal stížnost státní zástupce. Vrchní soud v Praze následně odměnu advokátce snížil na částku 37.585 Kč.

Ústavní soud tímto postupem Vrchního soudu v Praze shledal porušení článku 26 odst. 1 a odst. 3 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“). Ústavní soud tedy shledal porušení práva na svobodnou volbu povolání a právo podnikat, porušení práva na získání prostředků pro životní potřeby prací a právo na právní pomoc.

Ústavní soud v nálezu ze dne 24. července 2024, sp. zn. III. ÚS 49/24 předně uvedl, že advokát je nepostradatelným aktérem při řádném výkonu spravedlnosti. Ústavní soud dále v uvedeném nálezu vyzdvihl klíčovou roli advokáta při ochraně základních práv a svobod. V tomto kontextu pak dle názoru Ústavního soudu vnímal i odměňování advokáta.

Ústavní soud akcentoval, že v projednávané věci nejde toliko o ústavně zaručená práva advokátky (stěžovatelky), ale jde především o právo jejího klienta na obhajobu. Ústavní soud konstatoval, že nastavením odměňování advokáta v případě obhajoby hrazené státem jsou ovlivněny nejen finanční zájmy advokáta (obhájce), ale i naplnění jeho role jako ochránce základních práv obviněného (klienta). Uhrazením odměny obhájci dle Ústavního soudu stát umožňuje obviněnému realizovat právo na právní pomoc.

Právo na obhajobu je pak dle Ústavního soudu jedním ze základních práv osoby, proti níž se řízení vede. Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl, že je nutno zajistit základní práva všem osobám bez ohledu na to, zda si obhájce sami zvolili nebo jim byl ustanoven. Dle Ústavního soudu nemůže tyto náklady na realizaci ústavně zaručeného práva nést ustanovený obhájce.

Ústavní soud dále uzavřel, že obhájce tu není od toho, aby hodnotil účelnost úkonů, jichž se účastní, pokud by tomu tak bylo, mohl by se vystavit zanedbání obhajoby. Obhájce se tak nesmí spoléhat na tvrzení orgánů činných v trestním řízení, že jeho účast „není potřeba.“

Sám Vrchní soud v napadeném usnesení připustil, že stěžovatelka byla v dané věci nucena aplikovat cizí – ukrajinské právo za účelem posouzení, zda již náhodou nebyl její klient za skutek, který mu byl soudy v České republice kladen za vinu, odsouzen na Ukrajině. Tato skutečnost má dle Ústavního soudu zcela zásadní aspekt, pro něhož nelze použití cizího práva považovat za pouze okrajovou.

Jako nepřiléhavou pak shledal Ústavní soud argumentaci Vrchního soudu v Praze v tom směru, že se stěžovatelka mohla a měla spoléhat na tvrzení orgánů činných v trestním řízení, že si tuto otázku již vyřešily. Takové (pasivní) pojetí obhajoby je dle Ústavního soudu nesprávné. Dle Ústavního soudu bylo zpochybnění zásady ne bis in idem v případu jejího klienta zcela na místě a stěžovatelka tak byla zcela nepochybně konfrontována s užitím ukrajinského práva.

Dle Ústavního soudu je zcela nepochybné, že stěžovatelka při koncepci obhajoby vycházela ze zahraniční literatury a judikatury, přičemž nejde o práci pouze s literou zákona, která je vrchní soudem charakterizována jako stručná. Ústavní soud uzavřel, že s ohledem na to, že advokátka uvedené prameny citovala v dovolání, svědčí o tom, že se nimi seznámila a pracovala s nimi.

Odkazy na zahraniční literaturu pak obsahují i znalecké posudky v dané věci. Ústavní soud se dále rovněž ohradil proti „zavádějící“ interpretaci Vrchního státního zastupitelství, že stěžovatelka se zahraničními zdroji pracovala „až v dovolání“ tedy není dán důvod pro zvýšení odměny dle § 12 odst. 1 AT.

Ústavní soud dále uvedl, že dle obsahu rozhodnutí obecných soudů si tyto musely být vědomy, že v dané věci byl použit minimálně jeden nezákonný důkaz opatřený kontrarozvědnou službou Ukrajiny, na což stěžovatelka rovněž poukazovala. I tato skutečnost pak podporuje dle Ústavního soudu závěr o tom, že stěžovatelka (advokátka) „reálně“ pracovala se zahraničními zdroji. Ústavní soud již jen nad rámec pak konstatoval, že ve věci byl dán i zvýšený zájem médií.

Ústavní soud proto se shora uvedených důvodů předmětné usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil. Vrchní soud tedy muset ve věci znovu rozhodnout a bude muset vzít v úvahu námitky, které v citovaném nálezu předestřel Ústavní soud.

Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci lze jistě uvítat, neboť dává příslib do budoucna, že bude vždy zaručeno právo na obhajobu obviněných osob, které je garantováno LZPS. Ústavní soud zároveň uvedeným nálezem zvedl „varovný prst“ před stále častějším paušálním krácením odměny ustanovených obhájců (advokátů) ze strany soudů, kdy tento krok je z velké části motivován toliko šetřením rozpočtových prostředků, aniž by pro krácení odměny advokáta byl dán „skutečný“ důvod.