Whistleblowing: Další strašák pro řadu společností nebo užitečný nástroj prevence? (část II.)

V jednom z našich předchozích článků jste se mohli dočíst o nových povinnostech zaměstnavatele souvisejících se zaváděním interních systémů na ochranu oznamovatelů, které vycházejí ze směrnice Evropského Parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. října 2019 o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie (dále „Směrnice“). Směrnice měla být implementována do českého právního řádu do 17. prosince 2021, nicméně poslanci příslušný návrh[1] zákona nestihli schválit do podzimních voleb. Tím se však na povinnosti České republiky vtělit Směrnici do našeho právního řádu nic nemění, legislativní proces se nicméně vrací na začátek. Jaké jsou praktické důsledky nesplnění závazku českého zákonodárce k přijetí odpovídající zákonné úpravy whistleblowingu ve stanovené lhůtě?

K přímému účinku Směrnice

Ačkoli by se mohlo zdát, že povinnosti zakotvené ve Směrnici nejsou v současné době na pořadu dne, když český zákonodárce prozatím nepřijal odpovídající zákonnou úpravu, ve skutečnosti tomu tak není. Ačkoli směrnice jakožto sekundární akt práva Evropské unie není obecně vzato, na rozdíl od nařízení, přímo vykonatelným aktem Evropské unie, neboť směrnice stanoví pouze požadovaný cíl, jehož mají členské státy dosáhnout, může přesto nastat situace, kdy bude směrnice vyvolávat přímé účinky, a to aniž by došlo k její implementaci do příslušného právního řádu některého z členských států Evropské unie. Jinými slovy, i směrnice může být za splnění určitých předpokladů přímo aplikovatelná bez nutnosti splnění dalších podmínek.

Soudní dvůr Evropské unie (dále „SDEU“) nastíněnou situaci pojmenoval jako tzv. přímý účinek směrnice, který působí s ohledem na to, že poruší-li stát svou povinnost směrnici do svého právního řádu implementovat, nemůže se jeho selhání negativně odrazit v postavení soukromých osob. Jinak řečeno, stát nemůže namítat vůči jednotlivcům, že sám nesplnil povinnosti vyplývající ze směrnice. Podle judikatury SDEU proto platí, že práv plynoucích ze směrnice se jednotlivci mohou dovolávat v případě, jsou-li splněny následující předpoklady:

• ustanovení směrnice jsou bezpodmínečná;
• ustanovení směrnice jsou přesná;
• stát směrnici netransponoval správně[2] nebo včas[3].

Veřejnoprávní subjekty, pozor!

Tyto podmínky jsou ve vztahu ke Směrnici naplněny. Z toho vyplývá, že veřejný sektor nehledě na to, že Směrnice nebyla doposud transponována, je povinen přesto plnit povinnosti v ní stanovené, a to od okamžiku marného uplynutí lhůty k implementaci, tj. ode dne 18. prosince 2021.  Soukromého sektoru se tyto povinnosti prozatím netýkají. Ministerstvo spravedlnosti v této souvislosti vydalo Metodiku k přímé aplikovatelnosti Směrnice, aby alespoň zčásti usnadnilo subjektům veřejného práva, které musí zmiňované povinnosti plnit, situaci, v níž se v současnosti nachází. Tato Metodika mimo jiné uvádí, které veřejnoprávní subjekty musí v současné době povinnosti stanovené ve Směrnici dodržovat.

Těmito subjekty obecně jsou:

• státní orgány (ministerstva, nezávislé úřady[4], státní fondy a dále například některá zdravotnická zařízení a státní a veřejné vysoké školy);
• územní samosprávné celky (orgány krajů a obcí s minimálně 10.000 obyvateli);
• subjekty, které lze zahrnout v souladu s judikaturou SDEU pod pojem „stát“ (profesní komory, obchodní společnosti s majetkovou účastí státu, u nichž je vliv státu převažující (ČEZ) apod.)

Jakmile dojde k implementaci Směrnice do vnitrostátní úpravy, budou se povinnosti stanovené Směrnicí vztahovat také na:

• zaměstnavatele, kteří mají více než 50 zaměstnanců (nicméně vnitrostátní úprava může tuto hranici zpřísnit, původní český návrh počítal s hranicí 25 zaměstnanců);
• pojišťovny, zajišťovny a osoby, jež zprostředkovávají tyto služby;
• investiční společnosti či investiční fondy;
• obchodníci s OTC deriváty[5];
• osoby podnikající na kapitálovém trhu.

Stěžejní povinnosti dle Směrnice

Pro přehlednost opětovně přinášíme shrnutí stěžejních povinností, které vyplývají ze Směrnice a které je v současné době veřejný sektor povinen plnit. Soukromý sektor se naopak může na tyto v budoucnu nastalé povinnosti řádně připravit. Směrnice vyžaduje zavedení tzv. vnitřního oznamovacího systému a v jeho rámci poté samozřejmě nastavení jeho fungování, tj. procesů zpracovávání, vyřizování a uchovávání oznámení. Z toho vyplývají tyto konkrétní povinnosti:

• určit osobu odpovědnou za přijímání oznámení a nakládání s ním (dále „pověřená osoba“);
• zajistit dálkový přístup k informacím týkajících se oznamování;
• umožnit oznamovateli podat oznámení prostřednictvím vnitřního oznamovacího systému písemně nebo ústně (telefonicky) a na žádost osobně;
• zajistit, aby se s podanými oznámeními mohla seznamovat pouze pověřená osoba a zajistit ochranu totožnosti oznamovatele, jakož i informací uvedených v oznámení;
• zajistit řádné posouzení důvodnosti oznámení a jeho pravdivosti pověřenou osobou;
• vyrozumět oznamovatele o přijetí oznámení ve lhůtě 7 dnů od jeho podání a o výsledcích posouzení oznámení do 3 měsíců od potvrzení přijetí oznámení;
• přijmout vhodná opatření k nápravě nebo předejití protiprávního stavu v návaznosti na podané oznámení.

V rámci ochrany oznamovatelů Směrnice stanoví zákaz tzv. odvetných opatření, které jsou povinny respektovat i orgány veřejné moci. Mezi taková odvetná opatření řadíme zejména výpověď z pracovního poměru, snížení mzdy nebo nepřiznání mimořádných odměn. Jako odvetné opatření může být nicméně označeno i zdánlivě nezávadné jednání jako neprodloužení pracovního poměru sjednaného na dobu určitou, jestliže bude svou povahou představovat odvetu oznamovateli za jím učiněné oznámení. V případě, dojde-li k porušení zákazu, bude se moci oznamovatel domáhat náhrady škody, případně i náhrady nemajetkové újmy, vůči tomu, kdo proti němu odvetné opatření aplikoval.

Závěrem

S jistotou tedy můžeme říci, že Česká republika se povinnosti Směrnici implementovat do svého právního řádu nevyhne. Soukromé subjekty proto mohou s přípravou interních oznamovacích kanálů začít již dnes, neboť kdo je připraven, není překvapen. Účelem těchto kanálů je zřídit funkční oznamovací mechanismus, ke kterému budou mít oznamovatelé důvěru a o jehož existenci a fungování budou mít dobré povědomí. Jako vhodný interní oznamovací systém si lze představit například oznamovací kanál v podobě k tomu pověřené a vhodným způsobem proškolené fyzické osoby, která bude pověřena přijímáním těchto oznámení v rámci společnosti, eventuálně je možné zřídit online formulář, telefonní linku nebo aplikaci. V tomto případě se fantazii meze nekladou.