Ministerstvo spravedlnosti opět v dobrém úmyslu vypracovalo novelu trestního zákoníku, v níž navrhuje snížení dolních trestních sazeb u jedenácti trestných činů hospodářských a majetkových, například krádeže, zpronevěry, dotačního podvodu, zneužití informace v obchodním styku nebo poškození finančních zájmů Evropské unie. Dále je navrhována možnost uložení i samostatného peněžitého trestu u všech trestných činů.
V mediálním prostoru se objevily nesouhlasné reakce od orgánů činných v trestním řízení a dalších osob pracujících s trestním právem. Byly vysloveny obavy, že pachatelé budou mít možnost se „vykoupit“ i z nejzávažnějších trestných činů, jako je např. vražda. Další, dle mého názoru, neodůvodněné výtky spočívají v údajně možném nezájmu obviněných osob o spolupráci s policií a státním zastupitelstvím při rozkrývání organizovaného zločinu a rozbíjení gangů. Pachatelé údajně nebudou mít zájem na doznání, když budou mít možnost i tak být potrestáni pouze podmíněným trestem a že budou ohroženy oprávněné nároky poškozených, neboť pachatelé při pobytu na svobodě nebudou mít zájem na hrazení škod nebo nemajetkové újmy.
Uvedené názory publikované v médiích pouze jitří společnost a snaží se napovídat čtenářům, že trestní politika státu a aktuální návrhy na úpravu trestního zákoníku předložené ministerstvem spravedlnosti nejsou správné, což není pravda. Naprosto zbytečně jsou takto vyvolávány obavy veřejnosti z budoucího rozhodování soudů a zejména z vlivu nově upravených trestních sazeb a možností ukládání peněžitých trestů na postavení poškozených.
Rozhodně nejsou ohroženy instituty spolupracujících obviněných a dohody o vině a trestu. Obě tyto formy umožňující aktivně pozitivní zapojení obviněných do trestního stíhání budou i po předpokládaném přijetí úpravy trestního zákoníku pozitivními prvky při ukládání sankcí. Institut spolupracujícího obviněného bude i nadále zajímavý pro toho, kdo se chce doznat a dosáhnout mírnějšího trestu a nemusí to být pouze podmíněný trest. Dohoda o vině a trestu též stojí na doznání obviněného, který musí prohlásit, že stíhaný skutek spáchal. Vždy v ní musí být ujednání o škodě či nemajetkové újmě a jak bude hrazena, případně o přispění obviněného na účet pro hrazení škod poškozeným.
Dokonce jsem zachytil názor, že díky možnosti získat postavení spolupracujícího obviněného, začala dotyčná osoba spolupracovat, protože jí to umožnilo být na Vánoce doma. Období Vánoc je orgány činnými v trestním řízení využíváno od vzniku vazebního vyšetřování a s možností spolupracovat při vyšetřování nemá nic společného.
Je historicky dokázáno, že sebevětší hrozba trestem neodrazuje pachatele od spáchání trestného činu. Rozhodující je většinou vidina zisku či příležitosti se obohatit nebo náhlý afekt zejména u násilných činů. Snížení dolních sazeb u majetkových a hospodářských trestných činů rozhodně nebude motivací k páchání trestné činnosti. Budou-li dány podmínky pro uložení nepodmíněného trestu, tak bude uložen. Rozhodně nebude podlomena důvěra ve spravedlnost a právní stát.
Výše uvedené názory v médiích nerespektují funkci soudů a obecné zásady, podle nichž jsou ukládány tresty. V trestním zákoníku v § 38 je stanoveno, že:
„…trestní sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestního činu a poměrům pachatele. Kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější. Při ukládání trestních sankcí se přihlédne k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem…“
Nevidím důvod, proč by soudy i nadále nerespektovaly ustanovení § 81 trestního zákona, který jim dává:
„…možnost podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta, jestliže s přihlédnutím k dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný, není třeba jeho výkonu…“
Obava, že dojde k obrovskému dopadu do práv obětí je naprosto lichá. Naopak. Je známo, že z výkonu trestu se nároky poškozených dají uspokojovat podstatně hůře, než je-li odsouzený na svobodě. Stanovisko ministerstva spravedlnosti, že se změna zákoníku promítne pozitivně i ve vztahu k obětem je naprosto správná. Budou-li ve více případech ukládány podmíněné tresty než nyní, za splnění výše uvedených podmínek, budou moci být uspokojovány ve větším rozsahu i nároky obětí a poškozených. Soud totiž může odsouzenému uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti, například poskytnout poškozenému přiměřené zadostiučinění. Povinnost platit škodu dle možností odsouzeného je následně jedním z kritérií při posuzování, zda se odsouzený osvědčil v této době a zda nejsou dány důvody k dodatečnému výkonu trestu.
Navíc pokud se poškozený řádně přihlásil se svojí újmou do trestního stíhání v rámci tzv. adhezního řízení, může mu soud přiznat tento nárok již přímo v rozsudku, což je i exekuční titul. Tato ustanovení trestního zákoníku se nebudou nijak měnit ani v důsledku navržené novely.
Veřejnost by neměla být znervózňována návrhem na snížení dolních sazeb u vybraných trestných činů. Soudy by naopak dostaly možnost k širšímu spektru rozhodování.
Je správný jeden z cílů navržené novely snížit počet odsouzených ve výkonu trestu. Doznání a institut spolupracujícího odsouzeného zůstanou nezměněny a budou i nadále využívány. Jsem rád, že Nejvyšší státní zastupitelství je v hodnocení opatrné a nikoliv aktivistické.
Druhý návrh na úpravu trestního zákoníku zavedením peněžitého trestu u všech skutkových podstat může být otázkou změny systematiky trestního zákona, zda je to nutné. Jde o problematiku odbornou, jak naznačil i Nejvyšší soud ve svém vyjádření. Případné přijetí této změny určitě neumožní movitým pachatelům: „se vykoupit z vraždy“.
Soudy budou přece i nadále respektovat zásady pro ukládání trestů. Není důvod k jakýmkoliv excesům.
Není důvod nevěřit soudcům a soudům, že i nadále budou aplikovat trestní zákonodárství správně.
Článek také vyšel v Lidových novinách.
