Současný legislativní pohyb kolem Trestního řádu č. 141 / 1961 Sb. (dále tr. ř.) dává možnost se zamyslet i nad některými drobnými úpravami, které se historicky přebírají již mnohá desetiletí beze změn, aniž by k nim bylo možno dohledat pro dnešní dobu filozofické a právní odůvodnění.

Mám na mysli dnešní úpravu práva obviněného v § 33 odst.1) tr. ř., kde je zakotven průlom do důležité zásady, že obviněný má právo zvolit si obhájce a s ním se radit i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. Vzápětí ale následuje velmi silná modifikace tohoto práva a to: “S obhájcem se však v průběhu svého výslechu nemůže radit o tom, jak odpovědět na již položenou otázku.“

Vysvětlení, proč tomu tak je, se samozřejmě nabízí. V současné době zejména orgány policie vystupující v přípravném řízení prováděném dle pravidel tr. ř. jako orgány činné v trestním řízení mají svojí taktiku, jak vést výslechy obviněných. Citované ustanovení § 33 odst. 1) jim dává možnost klást překvapivé a neočekávané otázky, na které obviněný nemusí být připraven, a očekávat je ani po přípravě na výslech s obhájcem. Vše, co je v tomto článku dáváno do souvislosti s vyšetřováním, platí II pro další fáze trestního řízení, včetně výslechu státním zástupcem.

Jedná se o průlom do povinností obhájce zakotvených v § 41 tr. ř. odst. 1), cituji:

Obhájce je povinen poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc, účelně využívat k hájení jeho zájmů prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně.“ V této souvislosti nutno upozornit i na ustanovení § 92 odst. 4 tr. ř., cituji větu druhou „Otázky musí být kladeny jasně a srozumitelně bez předstírání klamavých a nepravdivých okolností; nesmí v nich být naznačeno, jak má na ně odpovědět.“

Obě situace mohou vyžadovat poradu obviněného s obhájcem. Pokud se objeví takovéto otázky v průběhu výslechu obviněného, je možná pouze jedna reakce obhájce, která není konformní s tr. ř. Bezprostřední přímý zásah obhájce do výslechu bez porady s klientem a s předpokladem konfliktu či minimálně napětí mezi vyslýchajícím orgánem a obviněným nebo bezprostředně bez souhlasu vyslýchajícího orgánu sdělit klientovi ať neodpovídá. Obhájce může být ohrožen až pokutováním. Mám za to, že takovýto jednostranný vstup obhájce do výslechu by ale nebyl vlastně poradou.

Samozřejmě institut neumožnění porady po položení otázky, má svojí historii v trestních řádech, které platily na území České republiky. Již v publikaci Řízení trestní Rakouské1), str. 295 jest uvedeno: „Obžalovanému se nezbraňuje, aby i za přelíčení nerozmlouval s obhájcem; k dovolení k tomu však připojuje se zákaz, jak nedůvodný a přísný, tak málo účinný, že nesmí s ním přímo raditi se o tom, jak by měl odpověděti k té či oné otázce jemu dané (§ 245, odst. 3).“ Jedná se o Trestní řád č. 119 ř. z. ze dne 23. května 1873. Zde je nutno podotknout, že dle tohoto řádu si obviněný mohl vzít obhájce již v každé fázi trestního řízení. Tento, dá se říci, zásadní předpis pro trestní proces platil na území České republiky (Československa) do 31. prosince 1952, kdy byl zrušen Úplným zněním Trestního řádu č. 1/1953 Sb., který zahrnoval Trestní řád č. 87/1950 Sb. a jeho novelu č. 67/1952 Sb. v podstatě obhájce v tomto období neměl možnost se plnohodnotně zúčastnit výslechu obviněného.

Mé námitky proti ustanovení zakazujícímu poradu obviněného s obhájcem směřují i do historie právních norem předcházejících dnes platnému Trestnímu řádu č.141/1961 Sb. který nabyl účinnosti k 1. ledna 1962. Při hlubším zamyšlení dospívám k závěru, že ponechání či převzetí čtvrté věty v odst. 1) § 33/1Tr.ř. z historických norem je právě tím reliktem. Možná se jednalo o úlitbu tehdejší době, protože jinak schválení trestního řádu č. 141/1961 a jeho vstoupení v účinnost představovalo velký pokrok ve směru zachování základních práv obviněného (obžalovaného), o čemž svědčí délka platnosti této normy i přes řadu novel přijatých Parlamentem ČR po roce 1989.

Ani v současné literatuře a odborných polemikách se nenachází žádné zásadní stanovisko zpochybňující nutnost mnou kritizovaného ustanovení. Například v jinak kvalitní  publikaci Obhajoba obviněného od Doc. JUDr. Pavla Vantucha, CSc.2) autor pouze konstatuje na str. 17 bod. 2 faktický stav obsahu § 33 odst. 1 tr. ř. bez zaujetí bližšího stanoviska a takovéto, řekl bych, smíření se s tímto stavem lze shledat ve více pramenech.

Myslím, že představenstvo České advokátní komory a Unie obhájců ČR by měly využít současné situace okolo Trestního řádu. Ministr spravedlnosti rozumně „otestoval“ průchodnost již nového připraveného Trestního řádu v Ústavněprávních výborech sněmovny a senátu. Výsledek je znám. Pan ministr zákon předkládat nebude, neboť údajně není průchodný. Zároveň oznámil, že se připraví velká novela platného Trestního řádu.

To je příležitost pro stavovské orgány advokacie pokusit se prosadit nová drobná ustanovení vylepšující práva obviněných a obhájců ve spojení s jejich povinnostmi v trestním řízení. Můj návrh je jednoduchý, vypustit z ustanovení § 33 odst. 1 tr. ř. č.141/1961 Sb. čtvrtou větu znějící: „S obhájcem se však v průběhu svého výslechu nemůže radit o tom, jak odpovědět na již položenou otázku.“ S tímto posunem v právech obviněného by teprve došlo skutečného naplnění věty třetí § 33 odst. 1 tr. ř., že obviněná má právo si zvolit obhájce a sním se radit i během úkonu prováděného orgánem činným v trestním řízení. Touto zákonnou úpravou by bylo eliminováno i nebezpečí kladení zakázaných otázek nebo jejich modifikací, jak vyplývá z § 90 odst. 4 tr. ř.. V případě položení takovýchto otázek za přítomnosti obhájce by zde byla jednoduchá obrana ve formě porady s obhájcem a následné námitky její nezákonnosti. 

Jsem přesvědčen, že by rozhodně příslušným návrhem v legislativním procesu tvorby předpokládané novely měly Česká advokátní komora a Unie obhájců ČR otevřít diskuzi na toto téma.