Základním a zcela nezbytným předpokladem pro  zastupování, ať již smluvní nebo zákonné, je, že mezi zájmy zástupce a zastoupeného není dán střet. Jsou-li zájmy zástupce a zájmy zastoupeného v rozporu, zástupce zásadně ztrácí své oprávnění zastupovat (netrvá-li zastoupený i přesto na takovém zastoupení). Co se ale stane, jestliže zástupce i přesto za zastoupeného právně jedná, například, uzavře-li jménem zastoupeného a bez jeho vědomí smlouvu? Komu se budou přičítat následky uzavřené smlouvy? Zavazuje takto uzavřená smlouva zastoupeného? K těmto pro praxi velmi významným otázkám poskytl své stanovisko velký senát Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“). 

Nejvyšší soud se ve svém aktuálním rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1640/2022 ze dne 5. října 2022 vyjádřil k následkům porušení pravidel o střetu zájmů (resp. k jednání v nedovoleném konfliktu zájmů) a postavil tak najisto, zda takové porušení vede k absolutní či relativní neplatnosti právního jednání, případně zda takové jednání zastoupeného vůbec zavazuje. Zmíněné rozhodnutí se přitom nedotýká pouze praxe práva obchodních společností, ale jeho dopad se velmi pravděpodobně promítne do právních jednání učiněných zástupcem za zastupovaného obecně.

Stručné pozadí případu

Pro dokreslení problematiky si uveďme alespoň stručně pozadí případu. Společnost Alfa, jakožto věřitel, uzavřela se společností Beta, jakožto vydlužitelem, smlouvu o půjčce, na jejímž základě zapůjčila společnosti Beta částku ve výši 5.630.000,- Kč. Smlouvu o půjčce uzavřela za obě společnosti totožná osoba, která v obou dotčených společnostech vystupovala jako jednatel. Pro přehlednost tomuto jednateli říkejme p. Novák.

Následně došlo k postoupení celé pohledávky z výše uvedené smlouvy ze společnosti Alfa na pana Nováka, jednatele obou dotčených společností. Postoupení pohledávky se nijak nepromítlo do účetnictví společnosti Beta, a tak společnost Beta o pohledávce nadále účtovala jako o závazku vůči původnímu věřiteli, tj. společnosti Alfa.

Poté společnost Beta v pozici dlužníka, za níž jednal jednatel p. Novák na jedné straně, a její jednatel p. Novák v pozici věřitele na druhé straně, uzavřeli dohodu o narovnání, v níž se společnost Beta zavázala, že p. Novákovi zaplatí částku ve výši 5.630.000,- Kč.

V rámci této dohody byla sjednána i rozhodčí doložka, na jejímž základě má případný spor mezi stranami smlouvy řešit místo obecného soudu soukromá osoba (ve smlouvě určený rozhodce). Jednatel p. Novák proto měl povinnost společnost Beta informovat o záměru uzavřít zmíněnou dohodu vč. rozhodčí doložky. To neučinil.

Jednateli p. Novákovi následně zanikla funkce jednatele ve společnosti Beta a na jeho místo nastoupil nový jednatel p. Svoboda, který se dozvěděl o existenci dohody o narovnání až z výzvy k plnění dluhu ze strany nového věřitele – žalující společnosti Gama, na níž jednatel p. Novák po zániku své funkce postoupil výše uvedenou pohledávku na zaplacení 5.630.000,- Kč z dohody o narovnání. Na základě uvedeného zjištění společnost Beta namítla neplatnost dohody o narovnání, potažmo i sjednané rozhodčí doložky.

K aplikaci zvláštní a obecné právní úpravy

Jednou z prvotních otázek, kterou se Nejvyšší soud musel zabývat, bylo, zda je v daném případě na místě aplikovat zvláštní úpravu střetu zájmů ve smyslu zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále „ZOK“), případně zda je třeba postupovat dle obecné úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „OZ“). Jak konstatoval Nejvyšší soud, její řešení závisí na tom, zda v konkrétní situaci zástupce splnil svou informační povinnost vůči zastoupenému (společnosti) či nikoli.

Zvláštní právní úprava ZOK týkající se střetu zájmů stanoví, že hodlá-li člen voleného orgánu obchodní korporace uzavřít s touto korporací smlouvu, má povinnost o tom bez zbytečného odkladu informovat orgán, jehož je členem, a kontrolní orgán, byl-li zřízen, jinak nejvyšší orgán.

Z dalších ustanovení ZOK poté vyplývá, že orgán obchodní korporace může právní jednání schválit, nebo jej naopak zakázat, příp. na vymezenou dobu členovi voleného orgánu obchodní korporace pozastavit výkon funkce. Z toho vyplývá, že vyhoví-li člen voleného orgánu požadavkům ust. § 54 a násl. ZOK, tj. informuje-li příslušný orgán obchodní korporace, a není-li mu příslušným orgánem pozastaven výkon funkce či zakázáno uzavření smlouvy, nebrání střet jeho zájmů se zájmy obchodní korporace, aby ji při příslušném právním jednání zastoupil (pochopitelně je povinen při tom zachovávat nezbytnou loajalitu a dát přednost zájmům obchodní korporace před svými zájmy či zájmy osob s ním spřízněných).

Poruší-li nicméně člen voleného orgánu svou povinnost informovat příslušný orgán obchodní korporace, případně je-li mu pozastaven výkon funkce či zakázáno uzavřít smlouvu, není na místě postupovat dle zvláštních ustanovení ZOK, neboť není naplněna hypotéza ust. § 55 ZOK. V takovém případě se naopak uplatní obecná právní úprava zakotvená v ust. 437 odst. 2 OZ, která říká, že jednal-li zástupce, jehož zájem je v rozporu se zájmem zastoupeného, s třetí osobou a věděla-li tato osoba o této okolnosti nebo musela-li o ní vědět, může se toho zastoupený dovolat.

Kdo si zaslouží ochranu?

Je-li třetí osoba s ohledem na všechny okolnosti v dobré víře, že zájmy zástupce a zájmy zastoupeného nejsou v rozporu, popřípadě že existující rozpor neomezuje zástupčí oprávnění zástupce, poté  zastoupený jednáním zástupce vázán bez ohledu na to, že zástupce překročil své zástupčí oprávnění. Zákonodárce totiž v takovém případě dává přednost ochraně dobré víry třetí osoby před ochranou zájmů zastoupeného. To však neznamená, že by se zastoupený nemohl následně dovolávat případných nároků vůči zástupci, které mu vznikly v důsledku překročení zástupčího oprávnění zástupce.

Opačně je tomu nicméně v situaci, kdy třetí osoba věděla nebo musela vědět o tom, že zástupce není pro rozpor v zájmech oprávněn za zastoupeného jednat; pak není důvodu této třetí osobě poskytovat ochranu. Zákonodárce v těchto případech naopak poskytuje ochranu zastoupenému, jehož zájem je (anebo může být) zasažen excesivním jednáním jeho zástupce. K takovým situacím dochází nejčastěji tehdy, je-li tatáž osoba současně zástupcem i třetí osobou, s níž zástupce jedná, což byl i případ nyní projednávané věci.

Schválit či neschválit? To je oč tu běží.

Podle většinové části odborné veřejnosti je následkem porušení zákazu zastupovat ve střetu zájmů neplatnost právního jednání, a to při nejmenším relativní neplatnost, kterou je třeba aktivně namítnout (v některých případech i absolutní, která nastává přímo ze zákona).

Nalezneme však i takové názory, že v případech, kdy zástupce jedná v nedovoleném konfliktu zájmů, o kterém třetí osoba (tj. osoba, vůči níž je právně jednáno) věděla nebo musela vědět, takové jednání zastoupeného vůbec nezavazuje, nebylo-li právně relevantním způsobem schváleno. Právě k posledně jmenovanému menšinovému názoru se přiklonil také Nejvyšší soud.

Ze závěrů Nejvyššího soudu tedy vyplývá, že jedná-li zástupce, jehož zájmy jsou ve střetu se zájmy zastoupeného, je tímto jednáním zastoupený vázán vždy, byla-li třetí osoba (s níž zástupce jednal) v dobré víře, že zástupci svědčí zástupčí oprávnění (že mezi zájmy zástupce a zájmy zastoupeného není rozpor, popř. že existující rozpor neomezuje zástupčí oprávnění zástupce).

Není-li třetí osoba v dobré víře, není zastoupený jednáním zástupce vázán. Zastoupený jej však může v souladu s § 440 OZ dodatečně schválit (je-li pro něj výhodné), a to ve lhůtě bez zbytečného odkladu. Za této situace totiž odpovídá spravedlivému uspořádání vztahů (mezi zastoupeným, zástupcem a třetí osobou), aby zastoupený nebyl nucen činit žádné aktivní kroky k tomu, aby se z učiněného právního jednání „vyvázal“.

Důsledkem jednání bez zástupčího oprávnění, resp. překročení zástupčího oprávnění v projednávaném případě, tedy není neplatnost právního jednání učiněného jednatelem p. Novákem. Ten totiž jednal za obě smluvní strany závazku a nejednal tak v dobré víře, neboť o existenci střetu zájmů dobře věděl. Takové jednání proto žalovanou společnost Beta vůbec nezavazuje, neboť ta jej ani dodatečně neschválila.

Rádi Vás provedeme
problematikou práva