Seriál - trestní právo - díl 7.

Výhodou použití odklonu v trestním řízení je rychlejší skončení celé věci, což eliminuje stresovou, časovou a finanční zátěž všech účastníků trestního řízení, tedy zátěž České republiky, která je v trestním řízení reprezentována státním zastupitelstvím, jakožto orgánem veřejné žaloby, tak zejména zátěž obviněných, z nichž pro většinu je již pouhá účast v trestním řízení v postavení obviněného velmi stresující a zatěžující.

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“) zná dále uvedené „odklony“ jež představují možnost skončit věc jinak, než rozsudkem soudu, jak shora uvedeno.

Možnosti odklonů v trestním řízení

V rámci trestního řízení se obviněná osoba, případně osoba, jíž bude s největší pravděpodobností obvinění sděleno, setká s následujícími druhy odklonů, přičemž je primární odpovědností obhájce – advokáta, aby zvážil, zda jsou splněny jednotlivé podmínky pro daný odklon, a to i vzhledem ke všem okolnostem každého jednotlivého případu a takový odklon obviněnému případně navrhl a v případě jeho souhlasu učinil příslušný návrh orgánům činným v trestním řízení.

• Podmíněné zastavení trestního stíhání

Jeho úpravu je možno nalézt v § 307 - § 308a trestního řádu a představuje jednu ze základních alternativ k potrestání.  Podmíněné zastavení trestního stíhání je možno uplatnit, pokud:

1. se obviněný k činu doznal;
2. nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, případně uzavřel s poškozeným dohodu o její náhradě, případně učinil jiná vhodná opatření k tomu, aby mohla být škoda nahrazena  
3. vydal bezdůvodné obohacení získané činem, případně uzavřel s poškozeným dohodu o jeho vydání, případně učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání;

A vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.

Podmíněné zastavení trestního stíhání však bývá velmi často doprovázeno podmínkami, které jsou uvedeny v § 307 odst. 2 trestního řádu, a to: (i) závazek zdržet se výkonu určité činnosti včetně držení, chovu zvířat a péči o ně, pokud se v souvislosti s ní obviněný dopustil přečinu a (ii) a složí obviněný na účet soudu (v přípravném řízení státního zastupitelství) peněžitou částku určenou na pomoc obětem trestných činů a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.

Tento způsob řešení situace je typický např. pro lehčí dopravní nehody, kdy tuto již nelze s ohledem na okolnosti vyřešit v rámci projednání přestupku podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“).

Pokud soud, případně státní zástupce, rozhodne o tom, že se obviněný ve stanovené zkušební době (6 až 24 měsíců) osvědčil, hledí se na něj, jakoby nebyl odsouzen.

Obdobně pak funguje i mechanismus podmíněného odložení návrhu na potrestání dle § 179g trestního řádu. Toto rozhodnutí může v rámci tzv. zkráceného přípravného řízení učinit státní zástupce.

• Narovnání

Úpravu narovnání je možno nalézt v ustanoveních § 309 - § 314 trestního řádu.

Narovnání představuje dohodu svého druhu mezi obviněným (pachatelem) a poškozeným (obětí). Účelem narovnání je jednak vydání bezdůvodného obohacení a náhrada majetkové škody, ale i urovnání a vypořádání vzájemných vztahů mezi obviněným a poškozeným.[1]

Příslušnou dohodu o narovnání lze uzavřít, pokud obviněný:

1. prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho prohlášení bylo učiněno svobodně, vážně a určitě;
2. uhradí poškozenému škodu způsobenou přečinem nebo učiní potřebné úkony k její úhradě, případně jinak odčiní újmu vzniklou přečinem;
3. vydá bezdůvodné obohacení získané přečinem nebo učiní jiná vhodná opatření k jeho vydání;
4. složí na účet soudu, případně státního zastupitelství (v přípravném řízení) částku určenou na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti a tato částka není zjevně nepřiměřená povaze přečinu

a považuje-li (soud, státní zástupce) takový způsob vyřízení za dostačující vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu, k míře jakou byl přečinem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům.

Podstatným rozdílem mezi podmíněným zastavením je fakt, že se vždy vyžaduje souhlas poškozeného, neboť se svým způsobem jedná o dohodu. Dalším rozdílem je fakt, že obviněný musí vždy nad rámec náhrady škody poškozenému složit částku určenou na peněžitou pomoc obětem trestných čin.

Tento požadavek se v praxi stává „kamenem úrazu“ neboť obviněný často nedisponuje dostatkem prostředků pro obě úhrady. Složitosti situace pak přidává skutečnost, že částka na pomoc obětem trestné činnosti není konkrétně stanovena a obviněný musí spoléhat na to, že bude nabídnutá finanční částka považována za dostačující. V tomto směru lze obviněným jen doporučit, aby prostřednictvím obhájců aktivně komunikovali výši částky, která bude považována za „dostačující“, aby bylo vůbec možno zvážit, zda v jednání o narovnání pokračovat.

Zcela zásadní dopad má pro obviněného uzavření dohody o narovnání v tom, směru, že tato tvoří obdobu odsuzujícího rozsudku a zaznamenává se do rejstříku trestů[2], na rozdíl od podmíněného zastavení trestního stíhání, kdy se na obviněného v případě osvědčení hledí, jako by nebyl odsouzen.

• Trestní příkaz

Někteří autoři a odborná literatura považují tzv. rozhodnutí trestním příkazem dle § 314e trestního řádu za odklon. Je však otázkou, nakolik je trestní příkaz skutečně odklonem, neboť tento má povahu odsuzujícího rozsudku, v případě, že proti němu podán odpor.

Pokud obviněný podá proti vydanému trestnímu příkazu včas odpor, vydaný trestní příkaz se od počátku ruší a ve věci běží „standardní“ trestní řízení, kdy lze využít oba shora zmíněné alternativní instituty, pakliže jsou pro jejich použití v konkrétním případě splněny podmínky.

• Odstoupení od trestního stíhání

Za specifickou formu „odklonu“ pal lze považovat rozhodnutí soudu, případně též státního zástupce dle § 70 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů.

K odstoupení od trestního stíhání lze přistoupit v případě:

1. absence veřejného zájmu na dalším stíhání mladistvého;
2. jde o provinění, u něhož trestní zákoník stanoví horní hranici trestní sazby nepřevyšující 3 léta;
3. potrestání není nutné k odvrácení mladistvého od páchání trestné činnosti;
4. další trestní stíhání mladistvého není účelné.

Zákon o soudnictví ve věcech mládeže pak výslovně stanovuje vhodnost tohoto postupu, jestliže mladiství:

1. úspěšně vykonal vhodný probační program;
2. úplně nebo alespoň částečně uhradil škodu způsobenou proviněním a úplně nebo alespoň částečně vrátil bezdůvodné obohacení získané proviněním ve spojení se souhlasem poškozeného s takovým odškodněním, anebo
3. přijal napomenutí s výstrahou.

Za zmínku zde jistě stojí ochota mladistvého vypořádat se s příčinami spáchaného činu a přičinit se o odstranění škodlivých následků. V daném případě jde o to, aby mladiství dal konkrétními kroky najevo, jakým způsobem hodlá situaci řešit ve vztahu k sobě samému a k náhradě škody. Mladiství může škodu nahradit např. tak, že pro poškozeného bude vykonávat po určitou dobu nějakou činnost či zajistí opravu poškozené věci. Zákon blíže nespecifikuje formu ani činnosti, které by měl mladiství vykonat, bude tak vždy záležet na okolnostech konkrétního případu.[3]

• Dohoda o vině a trestu

Institut dohody o vině a trestu je upraven v § 175a a § 175b trestního řádu. Dohoda o vině a trestu představuje „smlouvu svého druhu“ se státním zástupcem a obviněným ohledně spáchaných skutků a trestu za tyto spáchané skutky.

Základními předpoklady jsou skutečnost, že předmětný skutek je trestným činem a že tento skutek spáchal konkrétní obviněný, jakož i výslovné prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán, pokud na základě opatřených důkazů nejsou důvodné pochybnosti o pravdivosti jeho prohlášení.

Státní zástupce dbá při sjednávání dohody zájmů poškozeného. Poškozený má právo účastnit se jednání o parametrech dohody o vině a trestu. Poškozený musí být ze strany státního zástupce upozorněn, že případný nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo vydání bezdůvodného obohacení nejpozději při prvním jednání o dohodě o vině a trestu.

Jedná-li se o případ nutné obhajoby (viz § 36 trestního řádu) sjednává se dohoda o vině a trestu za přítomnosti obhájce.

Základní náležitosti dohody o vině a trestu jsou stanoveny takto:

1. označení státního zástupce, obviněného a poškozeného, byl-li přítomen sjednávání dohody o vině a trestu a souhlasí-li s rozsahem a způsobem náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení;
2. datum a místo jejího sepsání;
3. popis skutku, pro který je obviněný stíhán, s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, případně jiných okolností, za nichž k němu došlo, tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem;
4. označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a to jeho zákonným pojmenováním, uvedením příslušného ustanovení zákona a všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu;
5. prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stihán a který je předmětem sjednané dohody o vině a trestu;
6. v souladu s trestním zákoníkem dohodnutý druh, výměru a způsob výkonu trestu včetně délky zkušební doby, případně upuštění od potrestání, a rozsah přiměřených omezení a povinností v případě, že to trestní zákoník umožňuje a že byly dohodnuty; při dohodě o druhu a výměře trestu se přihlédne i k tomu, zda obviněný trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch (§ 39 odst. 8 trestního zákoníku);
7.  rozsah a způsob náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, bylo-li dohodnuto;
8. ochranné opatření, přichází-li v úvahu jeho uložení a bylo-li dohodnuto,
9. podpis státního zástupce a obviněného, dále podpis obhájce, byl-li přítomen sjednávání dohody o vině a trestu, a podpis poškozeného, byl-li přítomen sjednávání dohody o vině a trestu a souhlasí-li s rozsahem a způsobem náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení.

Následně uzavřenou dohodu o vině a trestu schvaluje soud. Soud pouze zkoumá, zda dohoda neodporuje právním předpisům, jinak dohodu schválí. Proti rozsudku, kterým se schvaluje dohoda o vině a trestu se lze odvolat pouze v případě, není-li rozsudek soudu v souladu se sjednanou dohodou o vině a trestu.

Dohodu o vině a trestu lze rovněž sjednat v rámci hlavního líčení.

• Prohlášení viny

Institut prohlášení viny je upraven v § 206c trestního řádu. Obviněný může prohlásit vinu v případě, že nebyla uzavřena dohoda o vině a trestu.

Soud je v případě prohlášení viny obviněného zjistit stanovisko státního zástupce, poškozeného a zúčastněné osoby. Následně soud rozhodne, zda prohlášení viny obviněným přijímá nebo nepřijímá.

Soud nemusí přijmout prohlášení viny, je-li toto prohlášení v rozporu se zjištěným skutkovým stavem nebo došlo-li v předchozím řízení k závažnému porušení práv obviněného. Pokud soud přijme prohlášení viny, zároveň v předmětném usnesení uvede, v jakém rozsahu se nebude provádět dokazování. Soudem přijaté prohlášení viny již nelze odvolat.

Prohlášení viny představuje rovněž efektivní způsob, jak věc rychle vyřešit, je však na místě vždy velmi pečlivě zvažovat, zda v konkrétním případě je prohlášení viny vhodné, resp. zda je zjištěný skutkový stav natolik jednoznačný, že jej nebude možné v dalším průběhu hlavního líčení zvrátit ve prospěch obviněného.

Závěr

Odklony a jiné alternativy klasického trestního řízení představují „atraktivní“ alternativu pro obviněného a státního zástupce, jak možno dosáhnout příznivějšího rozhodnutí v konkrétní trestní věci, případně jak mít skutkově nespornou věc rychle a efektivně vyřešenou.

Je však zejména na obhájcích, aby s ohledem na konkrétní okolnosti případu zhodnotili, zda je na místě použít „alternativní“ variantu řešení či zda je vhodné nechat proběhnout standardní proces, a to s ohledem na nevratnost některých rozhodnutí, která by se mohla později ukázat jako ne příliš vhodná.

Na závěr je třeba uvést, že i přes existenci „alternativních“ variant má obviněný plné právo na standardní soudní proces. V tomto kontextu (a v kontextu všech dalších okolností) je pak nutné zvažovat zda, nechat proběhnout hlavní líčení, či zda využít odklonu v trestním řízení.