V prvním dílu nového seriálu jsme si představili základy trestního práva. Popsali jsme, do jaké kategorie spadá, které zákony jsou nejdůležitější a jaký smysl trestání má. Také jsme vymezili trestní řízení. Tedy proces, ve kterém se realizuje účel trestního práva. V tomto a dalších dílech se již budeme věnovat jednotlivým aspektům trestního práva konkrétněji. V následujícím textu trestní odpovědnosti fyzických osob.
Díl 2. – Trestní odpovědnost fyzických osob
Trestní odpovědností se rozumí povinnost pachatele trestného činu nést negativní následky svého jednání či opomenutí. Obvykle v podobě odsouzení a uloženého trestu. Trestní odpovědnost fyzických osob je vymezena několika atributy. Předně ji určuje věk pachatele. Podle trestního zákoníku proto platí, že trestně odpovědný je ten, kdo v době spáchání trestného činu dovršil patnáctý rok věku.
Uplatňovat stejné postupy a sankce vůči dětem jako vůči dospělým by přirozeně nebylo správné. Proto byl přijat zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Ten vymezuje užší okruh trestně odpovědných osob – mladistvých. Těmi jsou ti, kdo v době spáchání trestného činu (tento zákon jej označuje jako provinění) dovršili patnáctý rok a nepřekročili osmnáctý rok věku. Věk dospělých není v zákonech stejným způsobem vymezen. Ani být nemusí, dospělými jsou všichni ti, kdo jsou starší než mladiství. Nutno doplnit, že neexistuje horní hranice věku, při které by zanikala trestní odpovědnost.
Dalším atributem trestní odpovědnosti je příčetnost. Ta musí při páchání trestného činu existovat jak u mladistvého, tak dospělé osoby. Pokud je osoba nepříčetná, tedy pro duševní poruchu v době spáchání trestného činu nemohla rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není trestně odpovědná. Tudíž nemůže být odsouzena za spáchání trestného činu, resp. provinění u mladistvých.
Existuje ještě jeden atribut, který však nemá místo u dospělých. Pouze u mladistvých platí, že pokud v době spáchání trestného činu nedosáhli takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohli rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, nejsou za tento čin trestně odpovědní. Tedy podobně jako u nepříčetnosti to znamená, že mladistvý nemůže být v takovém případu odsouzen za spáchání provinění.
Uvedené můžeme shrnout tak, že pokud fyzická osoba je dostatečně stará, příčetná a u mladistvých i rozumově a mravně vyspělá, je trestně odpovědná. Pokud kterýkoli ze zmíněných atributů při spáchání trestného činu, resp. provinění chybí, trestní odpovědnost nevznikne.
Existují případy, kdy po vzniku trestní odpovědnosti tato zase zanikne, a tedy nemůže opětovně dojít k odsouzení. Za nejznámější lze jistě označit promlčení. Tedy situaci, kdy orgány činné v trestním řízení nekonají tak dlouho, až uplyne promlčecí doba. Její délka se určuje podle horní hranice trestní sazby odnětí svobody u trestného činu, jenž měl být spáchán. Nejkratší doba jsou tři roky, nejdelší třicet let od spáchání trestného činu. Je třeba podotknout, že některé trestné činy jsou z promlčení vyloučeny. Například některé z těch, které byly spáchány v období 25․ 2. 1948 do 29. 12. 1989.
Trestní odpovědnost může také zaniknout tzv. účinnou lítostí. Tedy v jednoduchosti tehdy, kdy se v pachateli „pohne svědomí“, svého jednání zanechá a napraví to, co již způsobil. Trestní zákoník také zná případy zvláštní účinné lítosti. Pokud například dojde k úhradě dlužného výživného ještě předtím, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek, a jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků. Podobná situace je u trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby. I zde zanikne trestní odpovědnost, pokud pachatel svou povinnost dodatečně splní před vyhlášením rozsudku.
Existují další situace, kdy sice trestní odpovědnost vznikne, ale z jiných důvodů nedojde z právního pohledu ke spáchání trestného činu. Tyto důvody se nazývají jako okolnosti vylučující protiprávnost. Tedy jednání či opomenutí fyzické osoby není již od počátku trestným činem, neboť v něm schází protiprávnost. V tomto směru je často skloňována tzv. krajní nouze nebo nutná obrana. To jsou však jen některé z okolností vylučujících protiprávnost. Méně známou okolností je například svolení poškozeného. Tedy osoba dá souhlas s tím, aby mohlo být vůči ní určitým způsobem zasaženo, například při plastické operaci lékařem. Dále lze jmenovat oprávněné použití zbraně, které realizuje například policista při střelbě vůči agresorovi. Podobný je výkon práv a povinností, když je třeba fyzická osoba přinucena nastoupit výkon trestu odnětí svobody na základě pravomocného rozsudku.
Ve vztahu k trestní odpovědnosti fyzických osob je také třeba zmínit účastenství. Tedy různé formy součinnosti více osob na spáchání trestného činu. V širším slova smyslu se pod účastenství zahrnuje i spolupachatelství. To nastává, pokud byl trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob. Je-li trestný čin spáchán ve spolupachatelství, každý spolupachatel odpovídá za spáchání trestného činu samostatně. To znamená, že k odsouzení za takový trestný čin není třeba „pochytat“ všechny spolupachatele. Není třeba je ani například ztotožnit.
V užším slova smyslu se mezi účastenství zahrnuje jen organizátorství, návod a pomoc. Organizátorem je ten, kdo spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil. Návodcem ten, kdo vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin. A pomocníkem ten, kdo umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu.
Zvláštností účastenství v užším slova smyslu je, že má tzv. akcesorickou povahu. Tedy trestní odpovědnost organizátora, návodce nebo pomocníka se vždy váže k samotnému pachateli trestného činu. To jednoduše znamená, že neexistuje-li trestní odpovědnost pachatele, nemůže existovat ani trestní odpovědnost účastníka.
Stejně jako v dosud uvedeném textu, je běžné se třeba ve sdělovacích prostředcích setkávat s dokonaným trestným činem. Tedy takovým jednáním či opomenutím, které již bylo z pohledu trestního práva ukončeno. Trestné je však i některé jednání nebo opomenutí, kterým ještě k dokonání trestného činu nedošlo – příprava a pokus trestného činu.
Přípravou je z pohledu plynutí času taková činnost, která je od dokonání trestného činu nejvzdálenější. Dalo by se říci, že její postihování je až příliš přísné, když se ke spáchání trestnému činu pachatel ani nepřiblížil. Z toho důvodu je trestnost přípravy vázána jen na ty nejzávažnější trestné činy, které se označují jako zvlášť závažné zločiny (například vražda). Nadto musí být trestnost přípravy v trestním zákoníku u příslušného trestného činu výslovně uvedena. V opačném případě není příprava trestná. Přípravou se rozumí úmyslné vytváření podmínek pro spáchání trestného činu, které záleží zejména v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení nebo srocení.
Pokus již bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu. Jde o jednání či opomenutí, jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat. Tato definice zároveň popisuje, že ve vztahu k průběhu času se pokus staví za přípravu, ale stále ještě před samotný trestný čin. Blízkost k dokonání trestného činu u pokusu ale znamená, že se neomezuje jen na zvlášť závažné zločiny jako příprava. Taktéž nemusí být u trestného činu v trestním zákoníku výslovně uveden. Dopustit se pokusu je tak možné u každého úmyslného trestného činu.
