Další z řady našich seriálů se zaměří na otázky týkající se trestního práva. Zejména popíšeme stavební kameny trestního řízení a trestní odpovědnosti, specifika přístupu k dospělým a mladistvým, jakož i k osobám právnickým. Stranou nezůstane ani popis postavení orgánů činných v trestním řízení, svědků a poškozených, resp. obětí trestných činů. Stejně tak vysvětlíme instituty zadržení, zatčení, vazby, domovní prohlídky a dalších zajišťovacích úkonů. V neposlední řadě pak rozebereme trestání, druhy trestů a odklony – alternativní způsoby trestního řízení, mezi které spadá např. dohoda o vině a trestu.
Díl 1. – Základy trestního práva
Trestní právo se např. vedle správního a ústavního práva řadí do kategorie práva veřejného. To upravuje zejména organizaci státních institucí a uplatňování veřejné moci.
Ačkoli i trestní právo provází celá řada zákonů, za nejdůležitější je třeba považovat trestní zákoník a trestní řád. Dva kodexy, které vymezují ta nejzásadnější pravidla. Trestní zákoník zejm. obsahuje popis všech trestných činů. Trestní řád pak upravuje mantinely, ve kterých je možné spáchání trestných činů řešit. Neméně důležité jsou ale i další zákony, které upravují jen konkrétní výseč trestního práva. Jsou jimi zákon o soudnictví ve věcech mládeže, zákon o trestní odpovědnosti právnických osob, zákon o obětech trestných činů, zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a řada dalších.
K pochopení smyslu trestního práva je třeba si uvědomit, že jde o institut poslední instance; odborně se hovoří o zásadě ultima ratio. V souladu s myšlenkami humanismu demokratické státy považují trestní represi obecně za nežádoucí, neboť vede spíše k vylučování jedinců ze společnosti, než k nápravě a prevenci nežádoucího stavu. Proto z trestního zákoníku plyne pravidlo, že nejprve je třeba řešit nastalou situaci jinak, než prostředky trestního práva. K jinému řešením nejčastěji slouží instituty správního práva ve formě uložení sankce za přestupek. Stranou také nelze ponechat prostředky občanskoprávního soudnictví. Typicky v případech neplnění obchodních smluv, zásahů do osobnostních práv apod.
V případech, ve kterých nelze zmíněné instrumenty jiných odvětví práva použít, a zároveň jde o případy společensky škodlivé, je třeba uplatnit postupy trestního práva. Ty jsou pak promítnuty v trestním řízení, tedy zákony velmi přísně vymezeném postupu, kterým je možné zjišťovat, zda došlo ke spáchání trestného činu a určovat vinu a trest pachatele.
Trestní řízená má několik stadií. V samém úvodu stojí zpravidla policejní orgán, který buď vlastní činností nebo na základě přijímaných oznámení trestní řízení zahájí a vede jeho iniciální stadium – prověřování. V něm hlavně přijímá od osob vysvětlení (odlišné od výpovědi) a opatřuje listinné podklady. Vyústění tohoto stadia mohou být fakticky dvě. Buď policejní orgán celou věc uloží, neboť nedošlo ke spáchání trestného činu či nebylo možné určit, kdo trestný čin spáchal. Nebo zahájí trestní stíhání osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, která je od té chvíle označována jako obviněný. Tím končí stadium prověřování a začíná stadium vyšetřování.
Během fáze vyšetřování policejní orgán provádí výslechy svědků (odlišné od vysvětlení) a obviněného a dále opatřuje nezbytné podklady do vyšetřovacího spisu. Obviněný má již rozsáhlá práva, a to kupříkladu zvolit si obhájce, nahlédnout do vyšetřovacího spisu, být účasten při výslechu svědků a jiných úkonech policejního orgánu a navrhovat důkazy.
Ve vyšetřování je také výrazněji činný státní zástupce prostřednictvím svých dozorových pravomocí. Bdí nad dodržováním zákonnosti postupu policejního orgánu a obviněný se na něj může obracet se stížnostmi na porušení svých práv. Žádat nápravu závadného stavu může i poškozený. Tedy osoba, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo na jejíž úkor se obviněný obohatil.
Obdobně jako prověřování, i vyšetřování má dvě hlavní vyvrcholení. I v této fázi může dojít k „očištění“ obviněného zastavením jeho trestního stíhání, resp. zrušením usnesení o zahájení trestního stíhání ze strany státního zástupce. Druhou možností je sepsání obžaloby a její podání k soudu státním zástupcem. Tím je ukončena fáze vyšetřování a začíná fáze hlavního líčení.
Jakmile je obžaloba doručena soudu, je přidělena k vyřízení podle přísných pravidel rozdělování práce; to aby bylo zajištěno právo obviněného na zákonného soudce. Podle závažnosti trestného činu věc projednává samosoudce, nebo senát složený z dvou soudců z lidu a předsedy senátu – soudce. Usoudí-li (samo)soudce, že obžaloba je způsobilá k projednání, nařídí hlavní líčení. Od toho okamžiku je obviněný označován jako obžalovaný. Nutno doplnit, že před i po podání obžaloby je několik způsobů – odklonů – jak trestní věc vyřídit. O tom ale budeme psát v dalším dílu našeho seriálu.
Během hlavního líčení probíhá dokazování. To je provázeno zásadou ústnosti a bezprostřednosti. Důkazy tedy musí být prováděny před soudem zpravidla ústně – přirozeně hlavně výslechy svědků – a jejich provádění musí být činěno za stálé účasti samosoudce, resp. senátu. Změna v osobě (samo)soudce nebo zbylých členů senátu, např. pro úmrtí, může vést až k nutnosti celé hlavní líčení opakovat.
Vyústěním hlavního líčení je obvykle rozhodnutí soudu v podobě rozsudku o zproštění obžalovaného obžaloby, nebo o vyslovení viny obžalovaného a uložení trestu. Pokud není podáno odvolání, rozhodnutí soudu nabude právní moci. Je tedy konečné a až na výjimky jej nelze napadnout.
Podá-li však obžalovaný, státní zástupce, poškozený či jiná oprávněná osoba odvolání, věcí se musí zabývat odvolací, tedy nadřízený soud. V takovém případě rozhodnutí nižšího soudu nenabude právní moci a trestní řízení vstupuje do nové fáze nazvané odvolací řízení.
Odvolací soud může rozhodnutí nižšího soudu zrušit a věc mu vrátit k novému rozhodnutí. Může ale i sám ve věci rozhodnout, nebo potvrdit odvoláním napadnuté rozhodnutí nižšího soudu. Posledně dvě zmíněné možnosti rozhodnutí odvolacího soudu vedou k nabytí právní moci rozhodnutí o vině, či nevině obžalovaného. Jde-li o osvobozující rozhodnutí, trestní řízení končí. Jde-li o odsuzující rozhodnutí s uložením trestu, trestní řízení vstupuje do posledního stadia. To je označené jako vykonávací řízení a jak název napovídá, týká se zajištění výkonu uloženého trestu.
Uvedený popis trestního řízení odráží jen základní postupy, práva a povinnost na věci participujících osob. Podrobnosti celého procesu budeme popisovat v dalších dílech tohoto seriálu.
