Seriál – Obchodní korporace Díl 8.

Péče řádného hospodáře a pravidlo podnikatelského úsudku

V našem seriálu Obchodní korporace se věnujeme praktickým tématům týkajícím se s.r.o. a a.s. jako nejrozšířenějších forem obchodních korporací. V minulém díle seriálu jsme rozebírali převody akcií. Tento díl je věnován povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře a pravidlu podnikatelského úsudku (business judgment rule). Zaměříme se přitom na aspekty, které mají praktický dopad na výkon funkce členů statutárních orgánů.

STANDARD PÉČE

Péče řádného hospodáře představuje standard plnění povinností člena voleného orgánu („ČVO“) obchodní korporace, který je zakotven v § 159/1 občanského zákoníku (ObčZ): „Kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.“

Podle § 52 zákona o obchodních korporacích („ZOK“) platí, že „Při posouzení, zda člen voleného orgánu jednal s péčí řádného hospodáře, se vždy přihlédne k péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba, byla-li by v postavení člena obdobného orgánu obchodní korporace.“ Zákon tedy směřuje k objektivizaci standardu požadované péče (ne však absolutně – viz dále).

Standard péče řádného hospodáře je přitom odlišný od standardu odborné péče - pro odborné záležitosti si má příslušný orgán zajistit radu kvalifikovaného odborníka. Tím se však nelze paušálně zbavit odpovědnosti, neboť odborníka je třeba řádně vybrat, spolupracovat s ním a přiměřeně jej kontrolovat.

Nejvyšší soud k tomu ve svém rozsudku z 30. 9. 2019, sp.zn. 27 Cdo 90/2019 uvedl:

„Člen statutárního orgánu (jednatel) nemusí být vybaven všemi odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, potřebnými pro výkon veškerých činností, spadajících do působnosti statutárního orgánu. Nicméně nemá-li pro zařízení záležitosti spadající do výkonu jeho funkce potřebné odborné znalosti, je povinen zajistit její posouzení osobou, která potřebné znalosti má; součástí péče řádného hospodáře je přitom schopnost rozpoznat, které činnosti již není s to vykonávat či které potřebné znalosti a dovednosti nemá.

Při výběru třetí osoby musí člen statutárního orgánu (jednatel) postupovat řádně, tj. musí vybírat tak, jak by činila jiná rozumně pečlivá osoba (odpovědnost za výběr), musí vybrané osobě vymezit jasné zadání, poskytnout veškerou potřebnou součinnost a musí ji řídit (odpovědnost za zadání, vedení a součinnost) a konečně musí výkon delegované působnosti přiměřeně kontrolovat, a to nejen osobně, nýbrž i za pomoci řádně nastavených kontrolních mechanismů (odpovědnost za kontrolu).

Má-li však člen orgánu odborné znalosti, schopnosti či dovednosti, je povinen je v rámci svých možností využívat (rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1262/2006).

Součástí péče řádného hospodáře je dále povinnost nezbytné loajality, tj. povinnost ČVO dát při rozhodování přednost zájmům společnosti před zájmy svými či zájmy třetích osob, včetně zájmů společníka, který jej do funkce jednatele vahou svých hlasů prosadil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3325/2016). Samotné porušení povinnosti loajality proto může založit porušení péče řádného hospodáře.

Pokud hrozí střet mezi zájmy ČVO (včetně osob jemu blízkých nebo jím ovlivněných či ovládaných) a korporace, je povinností ČVO podle § 54 ZOK informovat orgán, jehož je členem, a kontrolní orgán. Kontrolní orgán (zpravidla dozorčí rada), resp. v konečném důsledku valná hromada (jediný společník či akcionář) pak bere střet zájmů na vědomí (bez dalšího) nebo může ČVO zakázat konkrétní jednání či pozastavit na vymezenou dobu výkon jeho funkce (§ 54/4 ZOK).

Zajímavým, a přitom opomíjeným aspektem obchodního rozhodování ČVO, je přínos konkrétní transakce pro podnikání společnosti. ČVO mohou být z různých směrů (akcionáři, různí obchodníci) pod tlakem uzavřít obchod a nabýt pro společnost aktivum, které může mít sice v okamžiku transakce adekvátní hodnotu, ale nulový smysl pro podnikání společnosti. V takovém případě ČVO značně riskuje, pokud dané aktivum ztratí na hodnotě nebo není prodejné.

Nejvyšší soud (rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 5. 2008, 29 Odo 1118/2006) v této souvislosti judikoval:

„Při rozhodování o tom, zda v důsledku uzavření smlouvy vznikla společnosti škoda, nelze vystačit pouze s mechanickým porovnáním částky, kterou společnost na základě uzavřené smlouvy plnila, a hodnoty plnění, jež z této smlouvy získala. Je nutno vzít v úvahu též účelnost a reálný ekonomický přínos takto nabytých hodnot pro společnost vzhledem k jejímu předmětu podnikání (činnosti), jejím potřebám a majetkovým poměrům.

Nepřinesl-li posuzovaný úkon společnosti přínos, který by se adekvátně (alespoň nepřímo) odrazil v účelu, pro který byla společnost založena (zpravidla v ekonomické výkonnosti jejího podniku, je-li tímto účelem podnikání), není možné bez dalšího uvažovat o tom, že se majetek společnosti nezmenšil, a že jí tudíž nevznikla škoda.

Náklady vynaložené na nehospodárnou a z hlediska účelu, pro který byla společnost založena, zcela nadbytečnou majetkovou hodnotu, kterou není možné dál zpeněžit (např. zbytečně přijaté služby, užívací právo, právo nájmu atd.), anebo kterou lze zpeněžit pouze se ztrátou, je nutno považovat za škodu se všemi důsledky z toho plynoucími.“

Odpovědnosti statutárního orgánu jednat s péčí řádného hospodáře přitom automaticky nezbavuje ani případné schválení transakce valnou hromadou (event. jediným společníkem či akcionářem), neboť se zpravidla jedná o zásahy do obchodního vedení, které náleží výlučně statutárnímu orgánu, a nikdo není oprávněn udělovat statutárnímu orgánu pokyny ohledně obchodního vedení (§ 195 a § 435 ZOK). Určité zdánlivé východisko sice představuje § 51/2 ZOK, který umožňuje členovi statutárnímu orgánu požádat valnou hromadu (jediného společníka či akcionáře) o udělení pokynu ohledně obchodního vedení, nicméně již při formulaci žádosti o udělení pokynu valnou hromadou musí jednat člen statutárního orgánu s péčí řádného hospodáře. Na druhou stranu tato ustanovení a limitace „nebrání tomu, aby člen představenstva vyslechl názor či doporučení akcionáře týkající se určité záležitosti, a následně (s péčí řádného hospodáře) zvážil jeho výhodnost pro společnost.“ (rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 3. 2021, 27 Cdo 1873/2019). Výjimkou ze zákazu udělování pokynů jsou možné zásahy valné hromady do strategického řízení nebo udělování pokynů v rámci koncernového řízení, jsou-li v zájmu koncernu (§ 81/1 ZOK). Této problematice jsme se blíže věnovali ve 3. díle našeho seriálu - Obchodní vedení a strategické řízení.

Dodáváme, že standard péče řádného hospodáře se uplatňuje (od r. 2014) též na prokuristy (§ 454 ObčZ).

PRAVIDLO PODNIKATELSKÉHO ÚSUDKU

Pravidlo podnikatelského úsudku (business judgment rule) je nově zakotveno v § 51/1 ZOK, nicméně nejde o úplnou novinku a judikatura ho v určité míře dovodila též v podmínkách obchodního zákoníku. Podle § 51 ZOK platí, že „Pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takovéto rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou.“

Podle důvodové zprávy pravidlo podnikatelského úsudku „stojí na koncepci, že jedná-li (rozhoduje-li) někdo náležitě, informovaně a v zájmu společnosti, nemůže nést veškerá rizika, která mohou v rámci podnikání nastat“. Toto pravidlo má zajistit, že pokud proběhl rozhodovací proces korektně, tj. lege artis, pak bez ohledu na výsledek je vyloučena odpovědnost ČVO za škodu (mluví se o „bezpečném přístavu“ - „safe harbour“). Je zde dána jasná souvislost s podnikatelským rizikem a rozhodováním za podmínek určité nejistoty (nikdy nejsou známa všechna fakta nebo důsledky, vždy je možné zvažovat i jiné alternativy, atp.), navíc v konkrétním čase a někdy i pod objektivním časovým tlakem. Ne každé obchodní rozhodnutí může být správné, žádný manažer není neomylný a po bitvě je každý generál. Riziko ztráty z neúspěchu má nést společnost a teprve za splnění zákonných podmínek pro vznik odpovědnosti je možné ztrátu přenášet na ČVO.

Nejvyšší soud k tomu judikoval:

1. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 761/2020:

„Soud při zvažování, zda člen statutárního orgánu (jednatel) jednal s péčí řádného hospodáře, zásadně posuzuje toliko rozhodovací proces podle výše popsaných kritérií. Bylo-li určité rozhodnutí přijato korektně, tj. v zájmu společnosti, s patřičnou pečlivostí a s potřebnými znalostmi, není z pohledu péče řádného hospodáře významné, zda bylo pro společnost výhodné, nevýhodné, či zda jí přivodilo újmu. Soud tudíž musí odhlédnout od toho, že v době, kdy jednání člena statutárního orgánu (jednatele) posuzuje, už jsou známy jeho důsledky, a musí se vyvarovat přístupu, který by bylo možné označit za „retrospektivní proroctví“ (přístupu „generála po bitvě“).

Riziko podnikatelského neúspěchu nese společnost (a v důsledku pak její společníci). Každé podnikatelské rozhodnutí přitom v sobě zahrnuje určitou míru rizika neúspěchu. Za podnikatelský neúspěch, tj. jen proto, že nevyšel určitý podnikatelský záměr, tudíž nelze postihovat členy statutárního orgánu (člena představenstva), byl-li tento záměr realizován s péčí řádného hospodáře.

Každý manažer, členy statutárních orgánů (člena představenstva) nevyjímaje, je při svém rozhodování vystaven nebezpečí chybných úsudků a odhadů, byť by jednal sebeodpovědněji. Jinak řečeno, ani člen statutárního orgánu není a nemůže být neomylný, což je nutné vzít v úvahu při posuzování, zda jednal s péčí řádného hospodáře.“

1. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019

„Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k povinnostem člena voleného orgánu obchodní korporace a k péči řádného hospodáře se (mimo jiné) podává, že člen voleného orgánu obchodní korporace je povinen jednat při výkonu své funkce s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, tj. při konkrétním rozhodování využít rozumně dostupné (skutkové i právní) informační zdroje a na jejich základě pečlivě zvážit možné výhody i nevýhody (rozpoznatelná rizika) existujících variant podnikatelského rozhodnutí. Splnění této povinnosti je ovšem nezbytné posuzovat z pohledu ex ante, tj. prizmatem skutečností, které mu byly či při vynaložení příslušné péče (při využití dostupných informačních zdrojů) mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinil. (…) [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015 (uveřejněný pod číslem 131/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či ze dne 19. 7. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3770/2016]“

V zájmu minimalizace rizika vlastní odpovědnosti lze tedy doporučit, aby si ČVO vždy (i) zajistili dostupné informace, (ii) zvážili rozumné varianty a jejich výhody a nevýhody, (iii) zajistili odborné rady (právní, ekonomické, daňové, technické, účetní), pokud je jich třeba, (iv) zvážili možný střet svých zájmů se zájmy korporace (a případně jej notifikovali) a (v) následně učinili písemné rozhodnutí, při kterém bude zaznamenáno, jak kdo hlasoval. Zde upozorňujeme, že podle § 440 ZOK platí, že: „V zápisu (z jednání představenstva) se jmenovitě uvedou členové představenstva, kteří hlasovali proti jednotlivým rozhodnutím nebo se zdrželi hlasování; u neuvedených členů se má za to, že hlasovali pro přijetí rozhodnutí.“  

DŮSLEDKY PORUŠENÍ PÉČE

Porušení péče řádného hospodáře zakládá především civilní odpovědnost za škodu.

Důsledkem neuhrazené škody může být vznik ručení za dluhy společnosti v rozsahu neuhrazené škody, pokud se věřitel nemůže domoci plnění na společnosti (§ 159/3 ZOK).

Pokud ČVO poruší svou povinnost úmyslně a škoda dosáhne alespoň 50.000,- Kč (tzv. škoda nikoliv malá), může být jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 trestního zákoníku. V případě hrubé nedbalosti a škody alespoň ve výši 1.000.000,- Kč (tzv. značná škoda), může být naplněna skutková podstata trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 trestního zákoníku.

Více škůdců odpovídá společně a nerozdílně (§ 2915 ObčZ). Je přitom na zvážení společnosti, koho bude žalovat o náhradu celé škody. Trestní odpovědnost je však vždy individuální.

Důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře, nese v civilních sporech ČVO, „ledaže soud rozhodne, že to po něm nelze spravedlivě požadovat“ (§ 52/2 ZOK). Vhodnější je však mluvit o rozložení důkazního břemene, neboť ve sporu „(…) nese jednatel důkazní břemeno (toliko) o tom, že (v konkrétním případě) jednal s péčí řádného hospodáře. Ve vztahu k ostatním předpokladům odpovědnosti jednatele za škodu způsobenou společnosti – tedy ohledně vzniku škody, jakož i příčinné souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním – nese důkazní břemeno (jakož i břemeno tvrzení) žalobce a nikoliv žalovaný člen orgánu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 6035/2016).

Podle Nejvyššího soudu „Nesení důkazního břemene o tom, že jednatel společnosti s ručením omezeným jednal s péčí řádného hospodáře, předpokládá, že v případě sporu uvede okolnosti, z nichž plyne, že v konkrétním případě jednal s péčí řádného hospodáře (tedy že bude tvrdit rozhodné skutečnosti), a k nim označí důkazy, jimiž mají být tyto rozhodné skutečnosti prokázány. Netvrdí-li účastník řízení rozhodné skutečnosti, nemůže z povahy věci ani označit k těmto neexistujícím tvrzením důkazy. (…) jednatel nese i břemeno tvrzení ohledně skutečností, svědčících ve prospěch závěru, že v konkrétním případě jednal s péčí řádného hospodáře (rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 10. 2009, 29 Cdo 3775/2008).

Z toho plyne, že ČVO by měl mít alespoň pro problematické záležitosti pečlivě připravenou složku podkladů (s argumenty, důkazy, vyžádanými radami odborníků, zápisy z jednání orgánů), které mu umožní se v konkrétním případě hájit (tzv. defense file). Doporučujeme též pojištění odpovědnosti statutárních orgánů (pojištění D&O) od specializovaných pojišťoven (tento produkt má mnohá úskalí a ne všechny nabízené pojistky poskytují efektivní ochranu).  

V příštím díle našeho seriálu se zaměříme na odměňování členů orgánů.

autor:

Jan Široký, advokát