Judista Lukáš Krpálek se díky obhajobě zlaté olympijské medaile na hrách v Tokiu zařadil mezi největší legendy v historii světového juda a pochopitelně i českého sportu. Výjimečnost jeho výkonů vychází ze skutečnosti, že tituly mistra světa i olympijská zlata vybojoval ve dvou různých váhových kategoriích, včetně té nejprestižnější, nad 100 kilogramů. Naše advokátní kancelář s Lukášem již několik let spolupracuje jako exkluzivní dodavatel právních služeb. I v případě jednoho z aktuálně nejpopulárnějších a nejúspěšnějších sportovců Česka platí, že právní záležitosti by měli řešit odborníci a obsah a kvalita smluv se nesmí řešit až v okamžiku, kdy smluvní vztah přestává fungovat. Přestože v hektické poolympijské době jsou některé dny Lukáše rozděleny po hodinách, našel si čas i na rozhovor pro náš zpravodaj.

Jak moc se liší dny po první vyhrané olympijské medaili v Riu a nyní po Tokiu?

Liší i neliší. Je to vždy velká mela, ale nyní už jsem věděl, co mě čeká, co se na mě valí. Po prvním olympijském zlatu se strhla lavina, jakou jsem si nedokázal představit. Hned první týden po návratu jsem si musel změnit telefonní číslo, telefon neustále zvonil. A nahrály mi i úspěchy ostatních českých sportovců. Z Brazílie jsem přivezl zlato jenom já, veškerá pozornost se soustředila jen na mě, tady je nás víc, já už jsem dokonce někde i okoukaný, média a veřejnost objevují i ty ostatní, o kterých se tolik nepsalo a nemluvilo.

Změní zlatá olympijská medaile život?

Určitě ovlivní. Je to neporovnatelné s titulem z mistrovství světa. Ten nejvíce vnímá sportovní veřejnost, olympiádu sleduje celá země. Jako mistr světa jsem mohl v klidu chodit po ulici, sednout si v restauraci. To teď nejde. Ke všemu jsem vysoký, každý mě pozná. To třeba Jířa (olympijský vítěz Jiří Prskavec), když si vezme kšiltovku, může vyrazit do kina i na Václavák, aniž by si ho někdo všimnul, to já nemám šanci.

Máte pověst dobráka, který neodmítne podpis, selfie, besedu s judisty, je to hodně náročné?

Jak kdy, těžko se vysvětluje, když někam spěcháte, že se nemůžete donekonečna fotit. Jsou situace, kdy bych se rád v klidu navečeřel s manželkou, ale pak přijdou první nesmělí hosté, ostatní si dodají kuráže a z večeře je autogramiáda. Předchůdci to měli snazší, ti se jen podepisovali, dnes je nejcennější trofejí selfie.  V době covidu… Já už ho měl, takže mám protilátky, ale není to vždy ideální, hlava na hlavu, tvář na tvář. Besedy a autogramiády s judisty považuji za svou povinnost, vracím tak judu to, co mi dalo. Těším se, až jednou můj nástupce dá na sociální sítě po svém velkém vítězství selfie, kde bude vedle mě jako malý špunt, který díky tomuto setkání našel svou motivaci makat.

Je kromě enormního zájmu fanoušků cítit i větší zájem sponzorů?

Sport mě naučil, abych se věnoval tomu, čemu rozumím na 100 %, a pak si sestavil tým, kde každý bude dělat to, čemu on rozumí na 100 %. A tak mám nejen skvělého trenéra, maséra, fyzioterapeuta, ale i agenturu Sport Institute, která řeší sponzorské záležitosti, a již několik let i advokátní kancelář, která řeší jejich právní záležitosti, a nejen to.

K čemu jinému, než k zastupování v marketingových záležitostech, potřebuje vrcholový sportovec právní zastoupení?

Jak jsem řekl, sport mě naučil, že každý má dělat to, co umí a k čemu je kvalifikovaný. Naštěstí jsem se v životě nedostal do situace, že bych potřeboval právníky v mimosportovní oblasti. Ale i tam nejde jen o posouzení marketingových smluv. Každou chvilku bych měl podepisovat nějakou smlouvu či dohodu, jednou se svazem, podruhé s olympijským výborem, jindy s organizátory mistrovství Evropy... Jsou to smlouvy, které přeci podepisují všichni. Ale pokud nejsou potřeba, proč se podepisují, chci vždy vědět, k čemu mě zavazují, jaké mají strany práva povinnosti. Obyčejně se ty smlouvy jen podepíší, a nic se neřeší, ale co kdyby došlo na lámání chleba, bylo důležité, co v nich je a já bych se odkazoval na to, že jsem je podepisoval jen proto, že je podepsali všichni… Takhle se nechová profesionál.

Už jste se do podobné situace dostal?

Do podobné ne, ale před několika roky jsem řešil ukončení spolupráce s bývalou marketingovou agenturou a vyrovnání závazků. Rád jsem vše předal profesionálům, věřil jsem jim a ulevilo se mi i psychicky, nemusel jsem na to myslet, nic jsem nepromýšlel, usínal jsme s myšlenkami na trénink a nikoli na nepříjemné dohadování, to za mě vedli a úspěšně zvládli jiní.

Podobně čistou hlavu máte i nyní, když se posuzují nové marketingové smlouvy?

Přesně tak, můj právník mě seznámí s obsahem smlouvy, základními parametry, právy, povinnostmi. Hlídá mi vztah k ostatním smlouvám, k zákonu o ochraně olympijské symboliky, k dalším platným regulačním omezením. S trochou nadsázky, mou jedinou starostí je, v nižší kategorii, hlídat si váhu, s tím vám advokátní kancelář nepomůže.

Zmínil jste po Tokiu, že uvažujete opět o návratu do kategorie do 100 kg, už máte jasno?

Zatím ne, až opadne olympijská vřava, sedneme si s trenérem a vše probereme. Na jedné straně přijde to zmíněné hlídání váhy a její shazování před závody, byť už ho mám za ty roky nacvičené. Na druhé bych byl v kategorii se soupeři, ke kterým více váhově patřím, kde bude více juda, více praní, nejen udolávání ohromných soupeřů.

Děláme rozhovor do zpravodaje advokátní kanceláře, najdete paralelu mezi judem a světem práva?

Nejsou to úplně vzdálené světy, dva soupeři proti sobě, každý chce vyhrát, dodržují se přesná a přísná pravidla, na což dohlíží rozhodčí. V čem to my judisté máme krásné, je vzájemný respekt mezi soupeři, před každým zápasem a po každém zápase se pozdravíme úklonou a mimo tatami, i když si při turnaji nic nedarujeme, jsme často velcí kamarádi. Ale oba světy by měly být fair.

Rádi vás provedeme
problematikou práva