Statutární zástupci obchodních společností řeší v současné době nelehké dilema, zda vymáhat náhradu škody způsobenou vládními omezeními podle krizového zákona. Na jednu stranu boj se státem může vypadat trošku jako hyenismus s případným nechtěným bonusem mimoprávních negativních dopadů jako nežádoucí pozornost orgánů veřejné moci, nebo nechtěná publicita, na druhé straně visí nad jednateli a členy představenstev Damoklův meč povinnosti péče řádného hospodáře. A ta jednoznačně byť s korektivem podnikatelského úsudku stanoví, že na majetku společnosti nejen nesmí vzniknout škoda jeho úbytkem či znehodnocením, ale tento majetek musí být zhodnocován a rozmnožován v maximální možné míře, jaká je momentálně dosažitelná. Statutární zástupci podle toho musejí přistupovat k majetku společnosti, kterou obchodně řídí, jako by se jednalo o jejich majetek.
Tato teze však neplatí bez výjimky. Ne každou pohledávku je třeba vymáhat. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4276/2009 „neuplatnění pohledávek nemusí být samo o sobě porušením povinnosti jednat s náležitou péčí. Pro úvahu, zda byl jednatel povinen pohledávky vymáhat, je významné (mimo jiné) i posouzení případné úspěšnosti takového postupu a reálnosti jejího (alespoň částečného) vymožení. “
Má-li podle judikatury Nejvyššího soudu ČR statutární orgán společnosti za povinnost svěřené “hřivny” maximálně zhodnocovat, je z této premisy možné dovodit, že je-li statutární zástupce na základě informací a skutečností, které má v době rozhodné pro uplatnění nároku přesvědčen, že společnost utrpěla vinou krizových opatření přímé škody a současně jí ušel zisk v tvrzené výši a existuje-li rozumná pravděpodobnost, že nárok na náhradu škody bude uspokojen ať již na základě jeho uplatnění u příslušného orgánu krizového řízení, nebo bude pravomocně přiznán u soudu, měl by tento nárok vymáhat, aby dostál své zákonné povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře.
V této souvislosti je nabízí otázka, zda je vůbec přípustné projevit vůči státu vstřícnost a uplatnit nárok na náhradu škody v nižší než skutečné výši. Takový postup zejména v první fázi žádosti podané u příslušného orgánu krizového řízení by však mohl být v rozporu s požadavkem péče řádného hospodáře a mohl by statutární orgán vystavit riziku, že neuplatněná část škody bude vymáhána po něm. Žádostí podle krizového zákona by se měla uplatnit škoda, kterou lze jak vyčíslit, tak prokázat její kauzalitu s krizovým opatřením.
Odmítne-li příslušný orgán krizového řízení nárok na náhradu škody uznat (neboť i on je povinen jednat s péčí řádného hospodáře) a bude třeba podat žalobu k soudu, bude na místě jednotlivé položky nároku podrobit revizi ve světle odůvodnění zamítnutí, které již může představovat určité vodítko a poskytnout alespoň pravděpodobný odhad, zda má žaloba v tom kterém bodě šanci na úspěch. Nebude porušením zásady péče řádného hospodáře, když nakonec u soudu nebude vymáhána část “krizové” škody, neboť to naopak může společnosti ušetřit náklady, které by byly marně vynaloženy v případě zamítnutí takového nároku.
Mgr. Ludvík Kummer
„Advokátní kancelář TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI poskytuje komplexní právní služby na nejvyšší úrovni jak domácím, tak zahraničním klientům již přes 30 let. Advokátní kancelář disponuje několika týmy, specializujícími se na různé oblasti práva, jako je právo IT a média, trestní právo, obchodní právo, rodinné právo, mezinárodní právo, nemovitostní právo, vymáhání pohledávek a exekuce a mnoho dalších. Pokud tedy vyhledáváte kvalitní právní služby, neváhejte nás kontaktovat!"
