Nejvyšší správní soud, jeho rozšířený senát (dále jen „NSS“) v nedávné době řešil otázku, zda je nutné, aby plná moc, jakožto doklad o zastoupení byla opatřena akceptační doložkou, tj. uvedení, že zmocněnec zastoupení přijímá a podpisem zmocněnce.

Skutkový stav

Žalobce byl v projednávané věci uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125f odst. 1 zákona 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Za uvedený přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.500 Kč.

Žalobce se pro uvedené správní řízení nechal zastoupit zmocněncem, přičemž plnou moc udělil do podání, které zaslal příslušnému správnímu orgánu prostřednictvím jeho datové schránky. Konkrétně žalobce uvedl mimo jiné v podání následující text:

„Pro případ zahájení přestupkového řízení o přestupku dle § 125c zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zmocňuji ke svému zastupování [dle § 33 odst. 2 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů], Ing. M. J., nar. X, trvale bytem X. Toto zmocnění není nijak časově omezené.“

Správní orgán však takové zmocnění nepovažoval za plnou moc. Z tohoto důvodu vyzval žalobce i zmocněnce Ing. M. J., aby doložili plnou moc. Žádný z nich však na uvedenou výzvu nereagoval. Správní orgán proto veškeré písemnosti ohledně řízení doručoval do datové schránky žalobce.

Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že žalobcovo podání naplňovalo znaky plné moci, protože je z něj zřejmá vůle zastoupeného nechat se v řízení zastoupit.  Stěžovatel – Krajský úřad Moravskoslezského kraje namítal, že se jednalo o obstrukční taktiku žalobce. Této argumentaci stěžovatele však Krajský soud nepřisvědčil, neboť dle okolností případu a obsahu správního spisu se o obstrukční jednání nejednalo.

Krajský soud v Ostravě nakonec v řízení uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že správní orgán nekomunikoval se zmocněncem, ale s žalobcem samotným, nemohl řízení o přestupku řádně zahájit a nemohlo být tak ani řádně zastaveno, neboť pokud není zahájeno, není ani co zastavovat. Dle Krajského soudu v Ostravě následně nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o přestupku provozovatele motorového vozidla (dle § 125f odst. 5 zákona o silničním provozu), a rozhodnutí žalovaného proto zrušil.

Žalovaný – Krajský úřad Moravskoslezského kraje (stěžovatel) podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě kasační stížnost. Stěžovatel tvrdil, že je to právě zmocněnec, kdo musí prokazovat oprávnění zastupovat. V řízení předložil plnou moc sám zmocnitel, stěžovatel se proto snažil zjistit, zda zmocněnec vůbec ví o tom, že někoho zastupuje v rámci správního řízení, které stěžovatel vedl se žalobcem. Stěžovatel dále uvedl, že osoba M. J. je „známá firma“, která často působí obstrukce.

Právní posouzení věci

Druhý senát NSS předložil věc k projednání rozšířenému senátu, neboť po prostudování judikatury dospěl k závěru, že existují při výkladu dané otázky rozhodnutí NSS, která jsou rozporná a senát tak nemůže věc rozhodnout, aniž by se od jednoho z rozporných rozhodnutí odchýlil.

Druhý senát předestřel, že závěry rozsudků třetího senátu ohledně nutnosti podpisu akceptační doložky na plné moci nejsou správné. Rozšířený senát následně dovodil, že je ve věci dána jeho pravomoc dle § 17 odst. 1 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož:

„Dospěl-li senát Nejvyššího správního soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu…“

Předmětem sporu pak byl výklad ustanovení § 33 odst. 1 správního řádu a otázka a otázka, zda je k prokázání zmocnění třeba, aby písemná plná moc  byla opatřena podpisem zmocněnce a byla vyhotovena na samostatné listině.

Rozšířený senát NSS dospěl k závěru, že podpis zmocněnce na plné moci až na výjimky potřebný není. Rozšířený senát NSS v komentovaném rozsudku obšírně rozebral otázku zastoupení z hlediska právní teorie a nauky, přičemž odkázal i na historickou odbornou literaturu.

Rozšířený senát se tak ztotožnil s právním závěrem Krajského soudu v Ostravě a kasační stížnost stěžovatele zamítl. NSS uzavřel, že plná moc je jednostranný úkon zmocnitele zmocněnci. Zároveň ale soud připomněl, že je zcela v odpovědnosti zmocnitele, jakého zmocněnce si vybírá a zmocnitel zcela nese důsledky takového výběru, včetně důsledky procesní pasivity zmocněnce.

NSS dále uvedl, že není věcí správního orgánu zkoumat, zda zástupce vůbec ví o tom, že někoho zastupuje a vztah vůči zmocniteli. Tato záležitost je plně v kompetenci jich samotných a v případě pochybení zmocněnce pak nastupuje možná odpovědnost za škodu dle občanského zákoníku.

NSS dále vyložil, že je třeba rozlišovat mezi plnou mocí, jakožto jednostranným úkonem a dohodou o zastoupení, jakožto jednáním, které je dvoustranné a vyžaduje obou smluvních stran, či všech smluvních stran. NSS pak uzavřel, že plná moc je toliko vnějším osvědčením o existenci vztahu zastoupení vůči třetím osobám, jde o jednostranné jednání, které nevyžaduje přijetí ze strany zmocněnce.

Uvedený závěr však není absolutní. NSS připustil, že podpis akceptace na plné moci je třeba vyžadovat v případech, kdy tato prokazuje splnění podmínek řízení, typicky v případech povinného zastoupení advokátem (tzv. advokátní přímus).

Pro podání kasační stížnosti či Ústavní stížnosti je nutné zastoupení advokátem. Podpis akceptační doložky advokátem na udělené plné moci k zastoupení v řízení o kasační či ústavní stížnosti, tak prokazuje splnění podmínek řízení.[1]

NSS dále uzavřel, že není možné akceptovat plnou moc, která je sepsána v hustém a nepřehledném textu, či když je plná moc schovaná uprostřed hustého textu či mezi velkým množstvím jiných podání téhož účastníka v rámci jednoho řízení.

Závěr

Je poněkud tragikomické, že podpis na plné moci je vyžadován i ze strany jednotlivých soudců, kterým by problematika procesního zastoupení měla být známa, neboť se jedná o standardní obsah učiva právnických fakult.

Bude jistě zajímavé sledovat, zda si z komentovaného rozsudku odnesou ponaučení nejen někteří soudci obecných soudů, ale zejména pracovníci správních orgánů, kteří svým kreativním výkladem právních předpisů nezákonně zasahují do práv účastníků a porušují tak základní zásady správního řízení.

Komentovaný rozsudek ze dne 26. března 2024, č. j. 2 As 103/2023-47 je dostupný zde: https://www.nssoud.cz/modalni-obsah/rozhodovaci-cinnost/rozhodnuti-382906-anonymizovana-verze?cHash=a5801bc71380d9112ed3338b87cfeb1e

 

[1] Viz § 105 odst. 2 část první věty před středníkem nebo § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu