Představují aktuální antidopingová pravidla nepřiměřený zásah do práv sportovců?

Jen s obtížemi budeme hledat povolání, pro jejichž výkon jsou pracovníci povinni se pravidelně podrobovat kontrole moči nebo krve úplně cizím člověkem, či dokonce čtvrt roku dopředu pro každý jednotlivý den v roce hlásit místo svého pobytu. Pro profesionální sportovce[1] je toto běžnou součástí jejich životů. V následujícím článku vám poskytneme základní vhled do právní kodifikace antidopingu a problematiky slučitelnosti jeho pravidel se základními právy člověka.

Celosvětový boj proti dopingu ve sportu vede Světová antidopingová agentura (WADA[2]). Ta prostřednictvím Světového antidopingového kodexu (Kodex), který je základním a univerzálním dokumentem v boji proti dopingu, dala vzniknout Světovému antidopingovému programu (Program). Signatáři Kodexu jsou zpravidla olympijské a paralympijské výbory jednotlivých států, popř. jiné entity věnující se v jednotlivých státech boji proti dopingu. Účelem Kodexu a Programu je chránit právo sportovců na účast ve sportu bez dopingu, podporovat zdraví, fair play a rovnost všech sportovců, dále také zajistit harmonizaci, koordinaci a účinnost antidopingových programů na mezinárodní i národní úrovni s ohledem na prevenci dopingu, včetně vzdělávání sportovců, jejich odrazování od dopingu, odhalování dopingu a následné vymáhání sankcí, to vše za současného respektování práv sportovců.[3]

Naplnění účelu Kodexu a Programu pak zajišťuje dopingová kontrola sportovce, která může být prováděna při soutěži nebo kdekoli a kdykoli mimo soutěž. Průběh kontroly, práva a povinnosti sportovce a dopingového komisaře při kontrole při soutěži i mimo soutěž upravuje Kodex spolu s Mezinárodním standardem pro testování a vyšetřování (ISTI). [4]

Jste rekreačním sportovcem, který si sem tam zazávodí, a říkáte si, že vás se toto netýká? Nenechte se zmást. Antidopingová pravidla se dle Směrnice pro kontrolu a postih dopingu ve sportu v České republice (Směrnice), i když jen v omezené míře, vztahují i na vás. Dle Směrnice se totiž má za to, že každá z uvedených osob (licencovaní sportovci soutěžící na akcích organizovaných, uznávaných nebo pořádaných mezinárodní a národní federací, ale i rekreační sportovci neúčastnící se soutěží pod hlavičkou mezinárodních a národních federací) jako podmínku své účasti nebo zapojení do sportu v České republice, souhlasila s antidopingovými pravidly, je jimi vázána a je pod pravomocí Antidopingového výboru České republiky pro aplikaci této Směrnice, včetně všech důsledků jejího porušení.

Zatímco u rekreačních sportovců je dopingová kontrola spíše výjimkou, a to jen při soutěži, pokud se takové účastní, pro profesionální sportovce, zvláště pak ty nejvyšší úrovně, zařazené do tzv. registru pro testování[5], je dopingová kontrola při soutěži a kdykoli a kdekoli mimo soutěž v podstatě podmínkou pro výkon jejich zaměstnání. V souladu s ISTI je každý sportovec zařazený do registru pro testování povinen písemně nebo elektronicky v systému ADAMS[6] čtvrtletně (nejpozději 14 dní před začátkem kalendářního čtvrtletí) poskytnout informace o (i) místech a časech pobytu, včetně určení, kde bude v daném čase bydlet, trénovat a závodit, spolu s určením minimálně jednoho 60 minutového intervalu denně od 5:00 do 23:00 hod., kdy na daném místě musí být k zastižení, (ii) je povinen podle potřeby tyto informace aktualizovat, aby byly vždy přesné a úplné a (iii) na tomto uvedeném místě být k dispozici pro testování, tj. odběr vzorku. Každý sportovec přitom může být testován i mimo uvedený 60 minutový interval. Je zodpovědností sportovce, aby na jím uvedeném místě a v jím uvedeném 60 minutovém intervalu bylo možné provést odběr vzorku. Tím se rozumí případně i v místě ubytování sportovce, kam sportovec dopingovému komisaři musí umožnit přístup.[7]

Samotný odběr vzorku podléhá přesně stanoveným pravidlům. Cílem je zajistit maximální kontrolu, tak aby bylo zabráněno jakékoli nevhodné manipulaci se vzorkem. Zvláště u odběru moči pak dochází k situaci, kdy dopingový komisař či jeho asistent, vždy stejného pohlaví jako sportovec, nejenom, že se nachází se sportovcem při poskytování moči ve stejné místnosti, ale musí jim být také umožněn „volný výhled na vzorek opouštějící tělo sportovce“. [8] Sportovec je tak povinen podrobit se a strpět zásah do tak intimní sféry svého života, kterým močení, resp. odhalování intimních partií těla, bezesporu je. To vše z důvodu, aby mohl vykonávat své zaměstnání. Pokud by totiž sportovec bez přesvědčivého zdůvodnění odběr vzorku odmítl, považuje se toto za porušení antidopingových pravidel a sportovci hrozí až 4 roky zákazu činnosti.[9] V případě, že sportovec v jakékoli kombinaci během 12 měsíčního období třikrát neposkytne informaci o místě pobytu a/nebo nebude na nahlášeném místě pobytu zastižen, hrozí mu zákaz činnosti v délce až 2 let.[10]

Sportovci, kterému byl udělen zákaz činnosti, se během doby zákazu nesmí jakýmkoliv způsobem účastnit soutěží nebo činností schválených nebo organizovaných kterýmkoli signatářem Kodexu, členskou organizací signatáře nebo klubem nebo jinou členskou organizací členské organizace signatáře, nebo soutěží schválených nebo organizovaných jakoukoli profesionální ligou nebo jakoukoli mezinárodní nebo národní organizací nebo jakékoli sportovní aktivity na profesionální nebo národní úrovni dotované vládní agenturou.[11] V praxi to pak znamená, že se sportovec nemůže účastnit např. ani tréninkového kempu, exhibice či tréninku pořádaného jeho národní federací nebo klubem, který je členem této národní federace nebo který je dotován vládní agenturou. Termín „činnost“ dle komentáře ke Kodexu dokonce zahrnuje i administrativní aktivity jako např. působení ve funkci oficiálního představitele, ředitele, úředníka, zaměstnance či dobrovolníka organizace.

Povinnost hlásit místo svého pobytu čtvrt roku dopředu pro každý jednotlivý den, nezávisle na závodním období, tedy zda je sportovec v tréninkovém procesu či na dovolené s rodinou, podrobit se odběru vzorku v podstatě kdykoli a kdekoli, jedná-li se o mimosoutěžní odběr vzorku, a případné uplatnění sankce, aniž by skutečně byla přítomna zakázaná látka v těle sportovce, má bezesporu dopad do práv sportovce, a to i těch základních. Konkrétně lze uvažovat nad zásahem do práva na respektování soukromého a rodinného života, práva na rovné zacházení (zákazu diskriminace), práva na spravedlivý proces či práva na výkon povolání. Ohledně těchto tzv. „základních práv“ je třeba zdůraznit, že se jich člověk nemůže platně vzdát, a to ani dobrovolně. Každá osoba je povinna je respektovat bez ohledu na případné svolení dotčeného.

Základní práva primárně zajišťují ochranu jednotlivce před zásahy státu (veřejné moci), jedná se tedy o vztah stát - jednotlivec. Ve většině případů, včetně České republiky, jsou však antidopingové organizace, národní federace i jejich disciplinární orgány soukromými subjekty, které nevykonávají pravomoci delegované státem, sportovec tak nemůže přímo žalovat antidopingovou organizaci pro porušení jeho základních práv. Může však podat žalobu k Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP) proti své zemi, protože např. umožnila antidopingové organizaci provádět dopingové kontroly způsobem, který je podle jejich názoru v rozporu s Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv (EÚLP) nebo protože stát nepřijal takové zákony, které by omezily pravomoci antidopingových organizací.

Právě nad zásahem do práva na respektování soukromého a rodinného života (právo na ochranu soukromí) lze v případě dopingové kontroly uvažovat zřejmě nejintenzivněji. Právo na soukromí ve smyslu čl. 8 EÚLP je velmi široké a lze do něj mimo jiné zahrnout ochranu soukromého života sportovce, jeho autonomii, tělesnou a duševní integritu, jakož i aspekty týkající se lidské důstojnosti. Pokud jde o povinnost hlásit místo pobytu, ESLP již posuzoval, zda tato povinnost není v rozporu s čl. 8 EÚLP a dospěl k závěru, že skutečně dochází k porušení práva na soukromí sportovce, nicméně legitimní cíl, který ESLP spatřuje v ochraně zdraví, a to nejen profesionálních sportovců, ale také amatérů a zejména mládeže, tento zásah do práva sportovců na soukromí odůvodňuje. Povinnost uvádět místo pobytu tak dle ESLP není v rozporu s čl. 8 EÚLP.[12]

Pokud jde o odběr vzorku, ať už krve, která se odbírá vpichem do těla sportovce, nebo moči, při jejímž odběru dopingový komisař či jeho asistent bedlivě sleduje genitálie sportovce, ten lze bezesporu považovat za jeden z nejvíce invazivních způsobů zásahu do soukromí sportovce. Nabízí se tak otázka, zda by nebylo možné využívat šetrnější způsob odběru vzorku, případně zda by nemohl být využívaný jiný biologický materiál než právě moč nebo krev, to vše při zachování účelu Kodexu a Programu, tedy při zachování práva sportovců na účast ve sportu bez dopingu a zároveň za co nejvíce možného respektování soukromí sportovců.  Aby totiž byla dodržena zásada subsidiarity, musí být k  zásahu do základního práva sportovce použit prostředek, který do tohoto práva nejméně zasahuje.

Sportovci, odborná, ale i laická veřejnost kladou ve vztahu k antidopingovým pravidlům i další otázky, jako např. (i) zda je nutné a/nebo přiměřené aplikovat antidopingová pravidla na všechny sporty stejně, zatímco je ve skutečnosti většina porušení antidopingových pravidel nalézána jen u několika druhů sportů a sportovců, kteří jsou při honbě za úspěchem schopni udělat cokoli, včetně ohrožení vlastního zdraví, (ii) sportovci jaké úrovně by měli být podrobování těm kterým antidopingovým pravidlům a (iii) zda látky uvedené v Seznamu zakázaných látek jsou nezbytné a jejich složení je proporcionální. WADA, resp. antidopingová pravidla tak stále, i po nedávné novele Kodexu[13], čelí řadě otázek, se kterými bude třeba se do budoucna vypořádat.  Bude tak velmi zajímavé sledovat, jakým způsobem se s nimi WADA vypořádá, aby i nadále zachovala hlavní cíl antidopingových pravidel, tedy boj proti dopingu, avšak s co největším důrazem na práva sportovců, a to nejen těch profesionálních.

Situace v nezpochybnitelném tvrdém boji proti dopingu připomíná i další oblasti lidského života, kdy jsou vinou menšiny, která odmítá plnit většinou prosazená pravidla poměrně rasantně upravovány a omezovány životy zbytku společnosti. V pojednávaném případě se jedná o daň za čistý a férový sport.