Přátelství z pohledu Ústavního soudu aneb Může být přátelství považováno za vztah silnější než vztah rodinný?

Listina základních práv a svobod ve svém čl. 37 odst. 1 umožňuje každému odepřít výpověď, pokud by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. O toto ústavně garantované právo, jež je součástí širšího konceptu zákazu sebeobviňování, se může opřít kdokoliv, komu veřejná moc ukládá jakoukoliv důkazní povinnost. Předmětné ustanovení je dále konkretizováno v zákonech. Ve smyslu § 100 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) je osoba podávající vysvětlení oprávněna odepřít výpověď, pokud by svojí výpovědí způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu, anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťovala jako újmu vlastní.

V řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti byla stěžovatelka předvolána, aby se dostavila na Policii ČR k podání vysvětlení v rámci prověřování trestného činu znásilnění. Stěžovatelka však využila svého práva a odmítla v dané věci vypovídat, neboť se obávala, že by svou výpovědí mohla způsobit nebezpečí trestního stíhání osobě blízké. Za osobu blízkou označila jak poškozenou, tak i podezřelého s odůvodněním, že oba byli její přátelé, kteří se v době, kdy měl být trestný čin spáchán, rozváděli. Dále uvedla, že v minulosti společně jezdili na dovolené, s poškozenou se zná již od školky a naposledy se všichni se sešli před 9 měsíci. Nicméně policejní orgán shledal toto vysvětlení nedostatečným a nedůvodným, neboť měl za to, že stěžovatelka není k zúčastněným osobám v poměru rodinném ani natolik podobném, aby jejich újmu mohla pociťovat jako újmu sobě vlastní. A jelikož si stěžovatelka na svém právu odmítnout vypovídat trvala, uložil jí policejní orgán pořádkovou pokutu ve výši 10.000 Kč s tím, že i přes řádné poučení ruší přípravné řízení před policejním orgánem[1].

Proti rozhodnutí policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, kterou však okresní soud zamítl s odůvodněním, že poměr osob ke stěžovatelce i důvodnost pociťované újmy je třeba opřít o objektivní skutečnosti a daný poměr musí existovat v době výslechu, což stěžovatelka neprokázala (…) znakem toho, že se jedná o osoby blízké, je okolnost, že jsou spolu v kontaktu, přičemž však stěžovatelka podezřelého neviděla téměř rok.

Avšak Ústavní soud se s názorem policejního orgánu a okresního soudu neztotožnil, když v nálezu zrekapituloval závěry z již ustálené judikatury podle nichž: „právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob blízkých je důsledkem ústavní ochrany proti sebeobviňování, která má hluboký historický základ (zákaz nemo tenetur se ipsum accusare). Jde o zcela subjektivní, ústavně zaručené právo svědka, který (…) sám váží a rozhoduje, zda svého práva odepřít výpověď využije, či nikoli, a to téměř výlučně podle okolností (důvodů), jak sám je cítí a vnímá; v tomto smyslu nemůže a nesmí být potenciálně ohrožený svědek ve svém rozhodování omezován, či dokonce ke složení svědecké výpovědi nucen.“ [2]

Jestliže mezi dotčenými osobami není vztah rodinný, jedná se o osoby blízké pouze tehdy, pokud mezi nimi existuje tak silný citový vztah, že by újmu jedné osoby pociťovala druhá osoba jako újmu vlastní. V každém individuálním případě je tak nutné bedlivě zkoumat, zda se o takový vztah skutečně jedná, přičemž existenci takového vztahu musí řádně vysvětlit a přesvědčivě odůvodnit právě svědek. Nutno dodat, že se vyžaduje vyšší intenzita takového vztahu, než jen obvyklá mezilidská soudržnost a musí být dány rovněž objektivní skutečnosti, ze kterých lze na intenzitu citového vztahu mezi osobami usuzovat.[3]

V nálezu se mimo jiné zdůrazňuje: „Intenzita přátelského vztahu přitom může být dána celou řadou aspektů: podobností názorů a zastávaných hodnot, délkou jeho trvání, společnými zážitky, koníčky, zájmy a dalšími přáteli, profesní provázaností, bydlením v sousedství, vzájemným kamarádstvím dětí, společně tráveným časem apod. Okolnost, že se dané osoby delší dobu nevídají, nicméně sama o sobě (tzn. bez toho, že by např. mezi těmito osobami došlo k závažné roztržce) nemůže být interpretována jako měřítko, z něhož by bylo možno dovodit, že se již nejedná o blízký vztah, jak chybně dovodil okresní soud. Pevnost přátelského vztahu, pojmově spojená s pocitem, že újma způsobená příteli (osobě blízké) se bolestně dotkne i jiné osoby, totiž nemusí vůbec záviset na tom, jak často se tyto osoby stýkají. Z reálného života (a koneckonců třeba i z krásné literatury) jsou ostatně dobře známy velmi pevné přátelské vztahy („přátelství na celý život“), byť se dané osoby z rozličných důvodů třeba i řadu let či desetiletí neviděly. Pojem osoby blízké tedy je třeba vnímat jako tzv. typový pojem, kdy nedostatek intenzity jednoho znaku může být nahrazen vyšší intenzitou znaku jiného.“

Ústavní soud uzavřel, že stěžovatelka uvedla natolik relevantní okolnosti, z nichž vyplynul její velmi intenzivní vztah k poškozené i k podezřelému, a zrušil napadená usnesení policejního orgánu i okresního soudu, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky odepřít výpověď dle čl. 37 odst. 1 Listiny.

O oprávněnosti odepření výpovědi rozhoduje orgán činný v trestním řízení, který svědka hodlá vyslechnout. K tomu, aby tak mohl učinit, je potřeba, aby ten, kdo vypovídat odmítá, uvedl důvod, pro který tak činí. Jestliže není důvod k oprávněnému odepření výpovědi uznán, je svědek povinen vypovídat. Avšak výpověď svědka učiněná poté, co důvodně odepřel výpověď, ale vyslýchající orgán v rozporu se zákonem mu toto právo odepřel, je absolutně neúčinným důkazem.

Orgány činné v trestním řízení obvykle akceptují jako osobu blízkou nesezdané partnery, kteří spolu žijí spolu ve vztahu, jehož intenzita je obdobná jako u manželství. Nicméně k uznání osoby blízké ve vztahu přátelském se staví zdrženlivěji. Ve smyslu nálezu je nutné v každém individuálním případě bedlivě zkoumat, zda mezi blízkými příteli skutečně existuje intenzivní citový vztah, kdy by újmu jedné osoby pociťovala druhá osoba jako újmu vlastní.

Ač byla předmětná otázka řešena ve vztahu k trestnímu řízení, právní názor formulovaný v nálezu má přesah i do jiných právních odvětví a měl by sloužit jako zásadní aplikační ukazatel. S pojmem „osoba blízká“ se lze totiž setkat v mnoha dalších případech. Například osoba blízká je oprávněna:

1. se po smrti člověka domáhat ochrany jeho osobnosti[4]
2. podat návrh na prohlášení osoby za nezvěstnou[5]
3. nahlížet do zdravotnické dokumentace zemřelého
4. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví jiného požadovat po škůdci peněžitou náhradou vyvažující plně její utrpení[6]

Osobou blízkou tak může být i někdo, s kým nás pojí „jen“ přátelství, přičemž skutečnost, že jste se delší dobu neviděli nemůže sama o sobě vést k závěru, že se již nejedná o blízký vztah. Pevnost přátelského vztahu, totiž vůbec nemusí záviset na tom, jak často se tyto osoby stýkají.

Mgr. Hana Šarochová

„Advokátní kancelář TOMAN & PARTNEŘI poskytuje komplexní právní služby na nejvyšší úrovni jak domácím, tak zahraničním klientům již přes 30 let. Advokátní kancelář disponuje několika týmy, specializujícími se na různé oblasti práva, jako je právo IT a média, trestní právo, obchodní právo, rodinné právo, mezinárodní právo, nemovitostní právo, vymáhání pohledávek a exekuce a mnoho dalších. Pokud tedy vyhledáváte kvalitní právní služby, neváhejte nás kontaktovat!“

Mgr. Hana Šarochová

advokátní koncipientka

Advokátní kancelář TOMAN & PARTNEŘI