Podmínky uložení trestu propadnutí věci

Nejvyšší soud se ve svém nedávném rozhodnutí zabýval podmínkami uložení trestu propadnutí věci. V rozsudku ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 8 Tdo 970/2021 dospěl k závěru, že je-li ukládán tento druh trestu u více věcí (byť stejného druhu), je třeba vždy u každé jednotlivé věci zkoumat, zda jsou splněny zákonné podmínky.   

Úprava trestu propadnutí věci je zakotvena v § 70 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“). Tímto trestem lze postihovat věc, která je:

1. bezprostředním výnosem z trestné činnosti,
2. nástrojem trestné činnosti,
3. zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná.

V případě, že je věc bezprostředním výnosem z trestné činnosti, uloží soud trest propadnutí věci obligatorně. Je naopak na zvážení soudu, zda bude tímto trestem postihnuta věc, která je nástrojem trestné činnosti nebo věc, která je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti.

Účelem trestu propadnutí věci je odejmout pachateli věc, která by mohla sloužit k dalšímu páchání trestné činnosti, ztížit tomuto pachateli podmínky k další trestné činnosti a případně mu i odejmout prospěch ze spáchání tohoto trestného činu.[1]

Vždy však platí, že trest propadnutí věci může být uložen výhradně pokud jde o věc náležející pachateli. Vlastníkem propadnuté věci, se pak stává stát.

V předmětné věci, kterou se Nejvyšší soud zabýval, byl obviněný uznán vinným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, jehož se dopustil tím, že ve spolupachatelství přijal jako pracovník celní správy peníze v hotovosti za možnost ovlivnění postupu při celním řízení a možnost dosáhnout příznivějšího zacházení v jim řešených případech. Obviněný tímto postupem přijímal peníze v úmyslu získat pro sebe celkově nezjištěnou částku výrazně přesahující 500.000,- Kč.

Obviněný byl za předmětné jednání odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 a půl let, byl mu uložen peněžitý trest ve výměře 365.000,- Kč a současně byl obviněnému uložen trest propadnutí věci na částku 220.062,- Kč na bankovních účtech a částek 165.000,- Kč a 645 Eur zajištěných při domovní prohlídce v bytě obviněného.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které bylo zamítnuto jako nedůvodné. Obviněný se poté bránil dovoláním, ve kterém namítal celou řadu pochybení, včetně nesprávnosti rozhodnutí o propadnutí částky ve výši 220.062,- Kč uložené na bankovních účtech. Dle názoru obviněného tyto finanční prostředky nepocházely z trestné činnosti a nedošlo tedy k naplnění podmínek pro uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 1 trestního zákoníku.

Nejvyšší soud uvedl, že soud prvního stupně pochybil, když na základě předložených důkazů nezkoumal, zda mohl aplikovat trest propadnutí věci na všechny finanční prostředky obviněného.

Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že: „Je-li ukládán trest propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku u více věcí (byť téhož druhu), je třeba u každé jednotlivé věci zkoumat, zda splňuje podmínky pro uložení tohoto druhu trestu, neboť u každé jednotlivé věci je soud povinen zabývat se tím, zda jde o věc získanou trestným činem nebo jako odměna za něj, eventuálně o bezprostřední výnos z trestné činnosti (případně další alternativy trestním zákoníkem ve znění novel stanovené pro jeho uložení), neboť každá z věcí může mít jiný původ, mohla být získaná za jiných okolností, podle nichž je třeba s ohledem na výsledky provedených dokazování posuzovat, zda odpovídají zákonem stanoveným hlediskům.“

Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že trest propadnutí věci dle § 70 trestního zákoníku je možné v předmětné věci aplikovat pouze na finanční prostředky zajištěné při provedení domovní prohlídky provedené jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle § 158 odst. 3 písm. i) trestního řádu. Pouze ve vztahu k těmto finančním prostředkům lze shledat závěr, že jde o prostředky pocházející z trestné činnosti. Ve vztahu ke zbývajícím finančním prostředkům na bankovních účtech obviněného však soud prvního stupně žádným způsobem neobjasnil na základě čeho mají být tyto finanční prostředky označeny za výnos z trestné činnosti.

Nejvyšší soud uzavřel, že nalézací soud musí před aplikací trestu propadnutí věci vždy spolehlivě zjistit, zda zabíraná věc skutečně náleží pachateli a současně musí vždy náležitě objasnit, jakým způsobem byla tato věc získaná.

Nelze než přivítat výše uvedený závěr Nejvyššího soudu, jelikož v praxi dochází k ukládání trestu propadnutí věci, aniž by bylo postaveno na jisto, zda je předmětná věc skutečně získaná trestným činem, případně jako odměna za něj.

Mgr. Nick Byrtus