Omluva za to, že vazební věznice neposkytla veganskou stravu

Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti ČR (dále jen „MS“) se museli omluvit muži (dále jen „L. B.“) za to, že mu ve Vazební věznici v Litoměřicích nebyla poskytována veganská strava. Pan L. B., který je dlouhodobě veganem a z etických důvodů odmítá konzumaci živočišných výrobků,[1] byl totiž více než půl roku umístěn ve vazební věznici. Nicméně i přes jeho opakované žádosti mu zde nebyla poskytována veganská strava. Vedení věznice avizovalo, že mu mohou zajistit vegetariánskou stravu, nikoliv veganskou, neboť ta by se nevešla do předepsaného limitu nutričních hodnot, které musí věznice zajišťovat. Denní limit stravovací částky na jednoho vězně zde činil 57 Kč.

V návaznosti na to podal L. B. žalobu na MS, jejímž předmětem byl požadavek na poskytnutí omluvy coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v období, kdy byl umístěn ve vazbě a kdy mu přes jeho žádost nebyla poskytována veganská strava. Soud prvního stupně žalobě vyhověl a konstatoval porušení práva L. B. na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání zaručeného Listinou základních práv a svobod,[2] které spatřoval v postup vazební věznice při podávání stravy, která byla v rozporu se zásadami veganského stravování L. B.

Proti tomuto rozhodnutí se však MS odvolalo. Odvolací soud měl za to, že nedošlo k porušení práva žalobce na svobodu myšlení a svědomí, neboť nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož pro přípravu vyvážené veganské stravy postačí denní limit ve výši 57 Kč na osobu, aniž by musely být této osobě poskytovány potravinové doplňky a suplementy. Kromě toho bylo pro odvolací instanci zásadní, že přesvědčení L. B. nebylo náboženským přesvědčením. A tudíž žalobu zamítl.

L. B. napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž formuloval následující otázky:

1. - Je nesprávným úředním postupem a zásahem do práva na svobodu myšlení a svědomí neposkytnutí stravy v souladu se zásadami veganství osobě, která je z  etického přesvědčení veganem, a to za situace, kdy tato osoba žádá o stravu z běžně dostupných a levných surovin a nežádá o poskytnutí doplňků stravy?
2. - Má právo na svobodu náboženského vyznání v kontextu stravování ve vazbě větší váhu než právo na svobodu myšlení a svědomí, a to s ohledem na rozsudek ESLP ve věci Jakóbski proti Polsku[3]?

Nejvyšší soud při posuzování daného případu rozlišil dvě sféry svobody přesvědčení, přičemž: 

1. - na jedné straně stojí svoboda v oblasti vnitřní názorové autonomie jednotlivce, která je absolutní a stát do ní nesmí za žádných okolností zasáhnout; a         
2. - na straně druhé stojí svoboda vnější, kterou představuje svoboda projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení. Při splnění podmínek stanovených v čl. 9 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“)[4], do ní stát zasáhnout smí.

Pro posouzení souladu zásahu s čl. 9 Úmluvy vytvořil Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) pětistupňový test, v němž se pokládají následující otázky:

1. - Spadá projednávaná věc pod rozsah čl. 9 Úmluvy?
2. - Došlo k zásahu do práva zaručeného čl. 9 Úmluvy?
3. - Byl zásah v souladu se zákonem?
4. - Sledoval zásah alespoň jeden z legitimních cílů vymezených v čl. 9 odst. 2 Úmluvy?
5. - Byl zásah nezbytný v demokratické společnosti?

Nejvyšší soud na daný případ aplikoval pětistupňový test a na otázky odpověděl takto:

- Ano, věc spadá pod věcný rozsah čl. 9 Úmluvy, přičemž odkázal na judikaturu ESLP, dle které je veganství přesvědčením, které splňuje podmínky světonázoru, a tudíž požívá ochrany čl. 9 Úmluvy. ESLP totiž uvedl, že pokud mají být nějaké myšlenky považovány za přesvědčení požívající ochrany čl. 9 Úmluvy, musí se jednat o myšlenky, které mají určitou úroveň konzistence, jsou míněny vážně, jsou soudržné a důležité.[5]

- Ano, neboť neposkytování veganské stravy ve vazbě je absolutním zásahem do svobody své přesvědčení projevovat.

- Pokud jde o třetí bod testu, Nejvyšší soud toliko zdůraznil, že: „omezení možnosti praktikujícího vegana přijímat stravu nikoliv živočišného původu by v tuzemsku muselo být výslovně stanoveno zákonem, a nikoliv předpisem nižší právní síly v podobě vyhlášky, popř. dokonce jen interním dokumentem Vězeňské služby.“

- Ohledně legitimního cíle omezení projevu přesvědčení, které je možné jen na základě zákona, bylo uvedeno, že vazbu nelze vnímat jako sankci. I ve vazbě je třeba na osobu pohlížet jako na nevinnou. V souladu se zákonem může být obviněný ve vazbě podroben pouze těm omezením, která jsou nutná ke splnění jejího účelu ve vztahu k vazebnímu důvodu a k zachování stanoveného vnitřního pořádku a bezpečnosti. Provozní situace (např. velikost kuchyně) ve vazební věznici nebyla pro tento případ relevantní.

- Při posuzování nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti, bylo uvedeno, že pokud zákon[6] stanovuje, že je nutné přihlížet ke kulturním a náboženským tradicím obviněných, je nutno tuto zásadu brát jako pokyn k co nejširšímu respektu práv zakotvených v čl. 9 Úmluvy. A tudíž se lze domnívat, že zásah nebyl nezbytný v demokratické společnosti.

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavřel, že „tam, kde se na obstarání stravy souladné s náboženstvím nebo přesvědčením nekladou vysoké nároky (např. požadavky na zcela specifickou přípravu jídla), nebude zpravidla důvod pro odepření takové stravy.“ Nejvyšší soud odmítl obecné poukazování na technické a personální vybavení vazební věznice či na interní vyhlášku určující nutriční hodnoty vězeňské stravy.

Závěrem bylo odvolacímu soudu vytknuto, že není zřejmé, jak dovodil závěr o finanční náročnosti veganské stravy, když ve svém rozsudku nezmínil žádný exaktní výpočet nákladů veganského stravování a neuvedl na základě jakých úvah svůj závěr učinil. V této souvislosti bylo naznačeno, že potravinové doplňky by si mohly osoby umístěné ve vazební věznici pořizovat samy na své náklady.

L. B. tak byl se svým dovoláním úspěšný. Dle Nejvyššího soudu totiž bylo napadené rozhodnutí zatíženo vadou, a tudíž ho zrušil a vrátil ho zpět k novému rozhodnutí.

Mgr. Hana Šarochová