Zajímavou problematikou odpovědnosti příslušníka Armády České republiky za škodu při plnění rozkazu velitele se zabýval nedávno ve svém rozsudku ze dne 13. září 2023, č. j. 6 As 94/2022-36 Nejvyšší správní soud.

Podstatou řízení byla otázka, zda voják, který způsobí škodu při plnění rozkazu velitele útvaru, odpovídá za tuto škodu způsobenou při plnění rozkazu velitele. V posuzovaném případě došlo k tomu, že voják, jakožto řidič terénního vozidla dostal smyk na kluzké cestě, sjel s vozidlem do příkopu, přičemž předmětné terénní vozidlo se převrátilo na bok.

Dále je třeba pro úplnost uvést, že o odpovědnosti vojáka za přestupek nebylo pochyb, neboť tento byl velitelem útvaru[1] shledán vinným z nedbalostního přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“), tedy z toho, že dotyčný při řízení vozidla nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a stavu a povaze komunikace, po níž se s vozidlem pohyboval.

V důsledku výše uvedené odpovědnosti za přestupek v dopravě byla následně příslušníkovi armády uložena velitelem útvaru povinnost k náhradě škody ve výši 148.584 Kč, jako čtyř a půl násobek žalobcova průměrného služebního platu.[2] Velitel neakceptoval námitky vojáka (žalobce), že poukazoval na nevhodné klimatické a povětrnostní podmínky pro jízdu uvedeným terénním vozidlem. Dle tvrzení vojáka (žalobce) se nedalo po uvedené silnici ani chodit z důvodu zledovatělosti silnice, voják v rámci své obrany rovněž poukázal na celonárodní výstrahu, která byla pro tento den vydána. Velitel však dále trval na splnění rozkazu, voják tedy musel rozkaz splnit a jízdu i přes nepříznivé podmínky zahájit. Voják se dále hájil, že řídil maximálně odpovědně a opatrně s využitím letitých zkušeností. Velitel útvaru nepřistoupil ani k prominutí náhrady škody.[3]

Žalobce podal proti rozhodnutí velitele útvaru odvolání, které však bylo odvolacím orgánem potvrzeno. Žalobce tedy následně podal proti rozhodnutí správní žalobu, které Krajský soud v Ostravě vyhověl. Soud připomněl, že na vojáky z povolání se obdobně aplikují ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jakož i ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

Dle Krajského soudu v Ostravě pak velitel útvaru pochybil, nezabýval-li se námitkami žalobce ohledně nevhodného počasí. Velitel útvaru tak mylně vyšel ze závěru, že za škodu je odpovědný pouze voják (žalobce), avšak bylo třeba zvážit poměrné omezení odpovědnosti. Krajský soud v Ostravě rovněž dovodil, že pokud se na vzniku škody podílel další subjekt, (zde velitel útvaru, který trval na splnění rozkazu i přes upozornění na nevhodné podmínky), závěr o odpovědnosti za přestupek se neuplatní. Velitel útvaru si proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podal kasační stížnost.

Velitel argumentoval, že voják je cvičen k tomu, aby byl schopen ovládat vozidlo za všech podmínek, přičemž pokud by se měl každý voják „vymlouvat“ na špatné počasí, neměl vojenský výcvik smysl. S tímto argumentem se lze jistě do určité míry ztotožnit, neb voják není „z cukru“. Pojďme se však podívat, jak na věc nahlíží Nejvyšší správní soud.

Předně je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost velitele vojáka není důvodná.

Velitel vojáka se pak bude muset v dalším řízení zabývat a vypořádat se s okolnostmi, které mají vliv na snížení náhrady škody i v „civilním“ životě, zejména pak (spolu) odpovědnost zaměstnavatele na vzniku škody. Dle závěrů tohoto případu je velitel vojáka, resp. armáda zaměstnavatelem.

Podle § 257 odst. 4 ZP platí:

„Způsobil-li škodu také zaměstnavatel, je zaměstnanec povinen nahradit jen poměrnou část škody podle míry svého zavinění.“

Bylo by jistě zajímavé vědět, jak celá situace s uvedeným vojákem nakonec dopadne. Toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu však zvedá „varovný prst“ velitelům bezpečnostních složek, že i oni by mohli být (spolu) odpovědni za vzniklou škodu, pokud budou „slepě“ trvat na splnění rozkazu a nevypořádají se alespoň elementárně s námitkami ohledně „nevhodnosti“ rozkazu.

Zcela jistě by byla situace jiná, kdyby taková polemika měla nastat za stavu bojové pohotovosti, zde se však jednalo o výcvik v „běžném režimu“.


[1] Pravomoc velitele útvaru řešit přestupky podle zvláštních právních předpisů plyne z ustanovení § 51 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů.
[2] Viz § 107 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů.
[3] Viz. § 102 písm. a) a § 110 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů.

Mohlo by vás zajímat