Jak je tomu v případě, že zaměstnanec způsobí škodu při plnění svých pracovněprávních povinností? Může se poškozený domáhat náhrady škody vůči zaměstnavateli, zaměstnanci nebo vůči oběma? Na tuto otázku doposud v právní teorii panovaly v kontextu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také „OZ“) různé názory.
Před nedávnem se k této otázce vyjádřil také Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) ve svém rozsudku ze dne 26. října 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, v němž vyložil ust. § 2914 OZ. Je ovšem při nejmenším sporné, zda lze jeho závěr spolu s odůvodněním považovat za správný a zda se skutečně prosadí a sjednotí tak rozhodovací praxi obecných soudů. Nejvyšší soud totiž svým rozhodnutím rozbíjí koncepci odpovědnosti za (nesamostatného) pomocníka[1] v občanském zákoníku, tj. odpovědnosti za osobu, jejímž prostřednictvím tzv. principál[2] obstarává své záležitosti, a vnáší tak do této problematiky velkou nejistotu. To vše za účelem prosazení široké ochrany zaměstnance.
Jeden příklad za všechny
Představme si jednoduchou situaci. Společenství vlastníků jednotek si najme společnost, u které si objedná opravu střechy, s tím, že je potřeba vyměnit střešní tašky. Oslovená společnost vykonává svou podnikatelskou činnost prostřednictvím svých zaměstnanců. Jako zaměstnavatel proto vyšle dva ze svých zaměstnanců, aby střechu opravili. Jeden z nich však při nešikovné manipulaci se střešní taškou tuto upustí, a ta naneštěstí dopadne na čelní sklo osobního automobilu, které se rozbije. Kdo a v jakém rozsahu bude za rozbité sklo odpovídat, a kdo bude tedy povinen nahradit vlastníkovi automobilu škodu?
Odpověď na tuto otázku byla předmětem mnohých diskuzí, na základě nichž se zformovaly tři teorie:
- odpovídá pouze zaměstnavatel, neboť on je tím, kdo má prospěch z činnosti pomocníka a měl by tudíž nést rizika s jeho činností spojená;
- odpovídá jak zaměstnavatel, tak zaměstnanec, ten však pouze do výše 4,5 násobku svého průměrného měsíčního výdělku, neboť i on má z této činnosti jistý prospěch spočívající ve vyplacené mzdě[3];
- odpovídá jak zaměstnavatel, tak zaměstnanec, a to neomezeně.
Pro úplnost se sluší dodat, že se jedná o náhradu škody v intencích občanského zákoníku, neboť jde o vztah třetí osoby, tj. osoby stojící mimo pracovněprávní vztah, vůči společnosti, a případně jejím zaměstnancům. Jinými slovy se ptáme, zda může poškozený požadovat náhradu škody po zaměstnavateli, zaměstnancích či po obou. Ve vztahu k zaměstnavateli samozřejmě bude zaměstnanec tak či tak za škodu odpovídat dle příslušných ustanovení zákoníku práce (vizte ust. § 250 – 264 zákoníku práce).
Zpět k rozsudku
Nejvyšší soud v citovaném rozsudku provádí nejen opravdu komplexní rešerši a komparaci, ale taktéž věnuje široký prostor odkazům na českou i zahraniční literaturu, z níž vyplývá jediný závěr, a to, že poškozený má přímý nárok na náhradu škody nejen vůči principálovi (tj. zaměstnavateli), ale také vůči pomocníkovi (tj. zaměstnanci). Sám se však od tohoto závěru v konečném důsledku distancuje. Pro širší přehled je důležité zdůraznit, že v nám blízkých zahraničních úpravách pomocník odpovídá přímo, vyjma jediné, a to slovenské právní úpravy. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ovšem striktně odmítá komparaci se zahraničními právními úpravami s odkazem na „specifikum českého právního prostředí“, ovšem čím je české právní prostředí natolik specifické, Nejvyšší soud již v dotčeném rozsudku neuvádí. Nejvyšší soud tím patrně míří na zvýšenou ochranu zaměstnance, základní zásadu pracovního práva, na kterou se v České republice klade důraz (ačkoli v současné době se ochrana zaměstnance napříč právními úpravami států EU příliš neliší).
Stručně ke skutkovému stavu
Uveďme si alespoň krátce pozadí případu, kterým se zabýval Nejvyšší soud v dotčeném rozsudku. Spor se týkal žalobce, který se domáhal vydání věci, konkrétně kuchyňského zařízení, jež mu ze stravovacího zařízení demontovala žalovaná liberecká společnost prostřednictvím jejího, taktéž žalovaného, zaměstnance. Pro úplnost dodejme, že k žalobci se kuchyňské zařízení již nedostalo. Nejvyšší soud podané dovolání zamítl a potvrdil právní názor odvolacího soudu, který uzavřel, že za způsobenou škodu odpovídá (jen) zaměstnavatel (tj. liberecká společnost), neboť žalovaný zaměstnanec odvezl věci v součinnosti se žalobcem a učinil tak v rámci plnění svých pracovních úkolů. Za způsobenou škodu tedy odpovídá výhradně zaměstnavatel, který tohoto zaměstnance ke své činnosti použil.
Argumenty pro odpovědnost zaměstnance
Většina zahraničních úprav a i někteří čeští odborníci nevidí přesvědčivý důvod, proč by pomocník měl být povinnosti k náhradě škody zproštěn jen díky tomu, že povinnost k náhradě nese i další osoba (tj. principál, zaměstnavatel). Souběžná odpovědnost několika subjektů totiž toliko posiluje pozici poškozeného, který se může náhrady škody domáhat nikoli po jedné, ale hned po dvou (či více) osobách, a zvyšuje se tak naděje, že se mu náhrady škody skutečně dostane. Tyto osoby se poté mají mezi sebou vypořádat již bez účasti poškozeného, jestliže jedna z nich uhradila poškozenému víc, než byla povinna.
Jedna z konkrétních výhod nastavení právní úpravy tak, že zaměstnavatel a zaměstnanec odpovídají společně a nerozdílně, je spatřována zejména ve snížení rizika insolvence zaměstnavatele, respektive přenesení tohoto rizika na pomocníka, nikoli na poškozeného. Toto řešení je považováno za spravedlivější, neboť v případě, že zaměstnavatel nebude solventní a nebude tedy schopen nahradit poškozenému škodu, měl by být pomocník tím, který nese riziko, že mu nebude uhrazeno to, co plnil nad svou část (nad 4,5 násobek výdělku), a nikoli poškozený, který se na škodě nijak nepodílel. Jinak řečeno, pomocník nahradí poškozenému celou škodu a následně bude nucen uplatnit svou pohledávku za zaměstnavatelem (představující regres[4] vůči zaměstnavateli) v rámci insolvenčního řízení.
Za dřívější úpravy bylo jasno
Občanský zákoník z roku 1964 upravoval výše zmíněnou situaci tak, že výslovně v ust. § 420 odst. 2 stanovil, že další osoby za škodu takto vzniklou neodpovídají, to znamená, že za škodu výslovně odpovídal výlučně zaměstnavatel a poškozený se tak nemohl úspěšně domáhat náhrady škody přímo vůči pomocníkovi samému. Jinými slovy řečeno, poškozený nemohl žalovat zaměstnance, který škodu způsobil, ale toliko jeho zaměstnavatele. Nová úprava OZ ovšem nic takového výslovně nestanoví[5], a proto lze předpokládat, že záměrem zákonodárce bylo právě vypuštění dřívějšího pravidla o omezení přímé odpovědnosti pomocníka.
Závěrem
V intencích shora uvedeného jsme toho názoru, že se Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dopustil několika chyb, od chybně provedeného jazykového[6], systematického[7]a teleologického[8] výkladu současného znění ust. § 2914 OZ, přes dezinterpretaci ust. § 2945 OZ[9], až po nesprávnou aplikaci ust. § 2914 OZ[10], který upravuje odpovědnost principála a to, kdy mu lze přičítat jednání jeho pomocníka, nikoli přímou odpovědnost pomocníka.
§ 2914: „Kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody“.
Z citovaného rozsudku přesto vyplývá závěr, že pomocník (zaměstnanec) za způsobenou škodu neodpovídá a poškozený se tak může náhrady škody domáhat pouze po zaměstnavateli. Přiklonil se tedy k teorii uvedené výše pod bodem 1. Nejvyšší soud tak prosadil svůj záměr široké ochrany zaměstnance (jakožto jediný argument) před posílením postavení poškozeného, ačkoli je tento přístup v blízkých právních úpravách ojedinělý, a dotvořil tak právo v rozporu s koncepcí odpovědnosti za pomocníka v občanském zákoníku. Nezbývá nám tedy, než vyčkat, jak se ke zmíněnému rozhodnutí postaví budoucí soudní praxe.
[1] Pomocníkem může být např. zaměstnanec či zmocněnec.
[2] Osoba pro, kterou pomocník vykonává určitou činnost, např. zaměstnavatel.
[3] To je důvodem, proč lze dle Melzera analogicky použít limit 4,5 násobku průměrného měsíčního výdělku, který stanoví zákoník práce, i vůči třetím osobám (nejen ve vztahu zaměstnavatel – zaměstnanec).
[4] Tedy to, co plnil zaměstnanec za zaměstnavatele nad svou část.
[5] A Nejvyšší soud dokonce výslovně v citovaném rozhodnutí konstatuje, cit.: „V obecné rovině je tedy nutné přijmout závěr, že poškozenému současná právní úprava zásadně neupírá přímý nárok na náhradu škody i vůči pomocníkovi.“
[6] Výklad právní normy přímo z jejího textu. Konkrétně se jednalo o část věty „jako by ji způsobil sám“, kdy se Nejvyšší soud soustřeďuje na slovíčko „sám“, které má dle Nejvyššího soudu „nádech jisté výlučnosti“, a tedy znamená, že principál odpovídá „osamoceně, sám“. Jedná se však o identifikační ukazovací zájmeno, které pouze identifikuje osobu principála. V angličtině bychom přeložili jako „himself“, nikoli „alone“.
[7] Výklad právní normy dle jejího umístění v textu a systému právního předpisu. Citované ust. § 2914 OZ vůbec neřeší odpovědnost pomocníka, řeší naopak odpovědnost principála.
[8] Výklad právní normy dle smyslu a účelu, který sleduje. Jestliže účelem zmíněného ustanovení je úprava odpovědnosti toliko principála, nemůžeme na jeho základě omezovat odpovědnost pomocníka.
[9] Nejvyšší soud konkrétně uvedl, cit.: „Ostatně zákon ani na jiných místech výslovně neuvádí, že „další osoby za tuto škodu neodpovídají“, byť tomu tak je – srov. např. § 2944 či § 2945 odst. 1 o. z.“, čímž vlastně řekl (patrně omylem), že zloděj, který ukradne svršek z věšáku v restauraci, civilněprávně neodpovídá.
[10] Odpovědnost pomocníka se naopak řídí obecnými pravidly deliktní odpovědnosti (např. § 2910 OZ).
