Nezaplatíš-li televizní či rozhlasový poplatek, můžeš se dopustit trestného činu

Před nedávnem se Nejvyšší soud ČR (dále jen „NS“) zabýval otázkou, zda se ten, kdo ve větším rozsahu (tj. alespoň o 100.000 Kč) zkrátí svou zákonnou povinnost platit televizní, případně rozhlasové poplatky[1], dopouští trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „TZ“), a tedy zda tyto poplatky jsou jinou podobnou povinnou platbou. V této souvislosti dospěl NS ve svém Usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1229/2020 (dále jen „usnesení“) k závěru, že televizní i rozhlasový poplatek lze podřadit pod pojem jiné podobné povinné platby ve smyslu § 240 odst. 1 TZ.

V daném případě šlo o to, že dva podnikatelé, kteří ve Vimperku provozovali hotely s celkem 34 pokoji, přes deset let používali v souvislosti s poskytováním ubytovacích služeb televizní přijímače, a to aniž by České televizi platili poplatek z každého používaného televizoru. V důsledku toho zkrátili televizní poplatek přibližně o 327.000 Kč. Soudy nižších stupňů měly za to, že televizní poplatek nelze podřadit pod jinou podobnou povinnou platbu, a tudíž dovodily, že jednání, jež bylo obviněným kladeno za vinu, není trestným činem. S tímto závěrem se však nejvyšší státní zástupce neztotožnil, a tak proti rozhodnutí krajského i okresního soudu podal dovolání v neprospěch obviněných. Ani NS nesouhlasil s jejich názorem předeslaným v napadených rozhodnutí, a to především z důvodů uvedených níže.

Předně se přísluší podotknout, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby spáchá ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Tímto je chráněn zájem státu na správném vyměření a odvedení daně, cla a jiné alternativy demonstrativně vyjmenované v ustanovení § 240 TZ. Pouhé neodvedení uvedených povinných plateb není trestné, jejich zkrácení však ano. Zkrácení lze pak definovat jako jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je poplatníkovi v rozporu se zákonem vyměřena nižší povinná platba, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k jejímu vyměření vůbec nedojde.

Odborná literatura se dlouhodobě shoduje na tom, že rozhlasové a televizní poplatky spíše než poplatkem jsou jinou podobnou povinnou platbou ve smyslu citovaného ustanovení. Ve shodě s tím NS uvedl, že jde o jinou povinnou platbu, která nemá všechny znaky daně, cla či poplatku a nejde ani o demonstrativně vyjmenovaná pojistná plnění. Podobnost televizního, případně rozhlasového poplatku je dána podobnou povahou této platby, tedy že jde o platbu:

1. povinnou, vynutitelnou, nenávratnou, neekvivalentní, veřejnou, opakovanou,
2. placenou veřejné instituci na veřejně prospěšný účel, 
3. uloženou a podrobně upravenou zákonem, u něhož převažují prvky veřejnoprávní úpravy.

Přitom NS vyzdvihl, že velmi důležitým znakem je právě veřejnoprávní charakter České televize[2], k jejímuž financování televizní poplatek slouží, když Česká televize je právnickou osobou, jejímž hlavním úkolem je poskytování veřejné služby (tj. činnosti vykonávané ve veřejném zájmu) v oblasti televizního vysílání. Ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 483/1991 Sb., o České televizi poskytuje Česká televize službu veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů, popřípadě dalšího multimediálního obsahu a doplňkových služeb na celém území České republiky za účelem naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu. Obdobnou právní úpravu obsahuje také zákon č. 484/1991, o Českém rozhlasu.

Při úvaze o charakteru České televize lze vycházet z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, který vytyčuje kritéria pro rozlišení, zda určitý subjekt má povahu veřejné nebo soukromé instituce. Konkrétně se jedná o následující znaky:

1. způsob vzniku či zániku, a to z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního jednání;
2. osoba zřizovatele, a to z pohledu, zda je jím stát či nikoliv;
3. subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce;
4. existence či neexistence státního dohledu nad činností dané instituce; a 
5. veřejný nebo soukromý účel instituce.

Nutno dodat, že není nutné kumulativní splnění všech výše uvedených kritérií, nýbrž je zapotřebí jejich převaha. S ohledem na tato kritéria nelze o veřejnoprávním charakteru České televize pochybovat, když Česká televize je instituce:

1. zřízená státem při absenci soukromoprávního jednání,
2. jejíž orgány jsou vytvářeny státem, když Radu České televize[3] volí a odvolává Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR,
3. která v některých směrech podléhá státnímu dohledu, 
4. jejíž účel je zcela veřejný[4].

Zejména z důvodu naplňování veřejně prospěšného účelu Českou televizi a Českým rozhlasem, považuje NS za potřebné tyto instituce chránit i prostřednictvím trestního práva proti oklešťování jejich prostředků podvodným jednáním spočívajícím v krácení televizních či rozhlasových poplatků.

V České republice je televizní a rozhlasové vysílání provozováno v rámci duálního systému, kde vedle veřejnoprávní televize a veřejnoprávního rozhlasu působí i mnoho soukromých provozovatelů. Nicméně postavení České televize a Českého rozhlasu se zásadně odlišuje od soukromých subjektů působících v mediálním prostoru. Na rozdíl od soukromých provozovatelů financovaných v podstatě jen z příjmů z reklamy, ve veřejnoprávních médiích se uplatňuje kombinovaný způsob financování, v němž televizní či rozhlasové poplatky tvoří rozhodující, většinovou část příjmů. V usnesení NS mimo jiné uvádí: „Význam zachování státem garantovaného, podporovaného, v potřebných směrech kontrolovaného, ale zároveň nezávislého veřejnoprávního televizního vysílání pro ochranu demokracie, vzdělanost občanstva i z dalších výše zmíněných důvodů je značný (…). Ve skutečnosti je společenský význam řádného placení televizních poplatků naopak podstatně větší než například poplatek ze psů či některé jiné poplatky spadající pod ustanovení § 240 TZ.“ Veřejný zájem na řádné platbě je tak u televizních i rozhlasových poplatků intenzivní.

Dalším významným znakem je, že platba televizního (či rozhlasového) poplatku je uložena a podrobně upravena zákonem, a to konkrétně zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v němž převažují prvky veřejnoprávní úpravy. Předmětná právní úprava je konstruována podobně jako například u daní. Samotná povinnost platit vzniká přímo ze zákona, tedy pro vznik platební povinnost se nevyžaduje dispozitivní úkon účastníků právního vztahu.

Závěr

NS na základě vyhodnocení povahy televizních poplatků uzavřel, že televizní i rozhlasové poplatky ve smyslu zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, jsou „jinou podobnou povinnou platbou“ dle ustanovení § 240 odst. 1 TZ. Vycházel přitom z toho, komu jsou tyto poplatky placeny a za jakým účelem, jak je s nimi hospodařeno, jak a proč je povinnost platit takový poplatek stanovena zákonem, jaká je jejich skutečná povaha poplatku a vztahu mezi Českou televizí, případně Českým rozhlasem a poplatníkem a jaký je význam televizního poplatku z hlediska veřejného zájmu.

S ohledem na význam veřejnoprávního vysílání České televize či Českého rozhlasu je i společenský význam řádného placení televizních poplatků značný. A tudíž a ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí svou zákonnou povinnost platit televizní či rozhlasové poplatky, se dopouští trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.

Je tak na místě doporučit, aby se každý seznámil nejen se svými právy, ale i s povinnostmi, které stanovuje zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích. Dlouhodobé nehrazení televizního či rozhlasového poplatku by totiž mohlo vést až ke vzniku trestní odpovědnosti.

Mgr. Hana Šarochová