Musí jít člověk v důsledku nemajetnosti opětovně do vězení? Tuto otázku na základě stížnosti stěžovatelky řešil v nedávné době Ústavní soud v nálezu ze dne 24. října 2023, sp. zn. II. ÚS 2065/23.
Skutkový stav
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením rozhodl, že stěžovatelka vykoná tresty odnětí svobody v délce 360 dnů, který ji byl uložen rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích a rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích, ze kterých byla podmíněně propuštěna v roce 2017 na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6.
Stěžovatelce dále byla Obvodním soudem stanovena zkušební doba v délce pěti (5) let a zároveň uložena soudem povinnost, aby podle svých sil nahradila způsobenou škodu. Obvodní soud o vykonání zbytku trestu odnětí svobody rozhodl v nepřítomnosti stěžovatelky, neboť stěžovatelka se bez omluvy k jednání soudu nedostavila.
Stěžovatelka podala proti Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 v zachované lhůtě stížnost. Tu zamítl odvolací Městský soud v Praze s tím, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelka kontaktovala poškozené a snažila se o úhradu vzniklé škody a že srážkami ze mzdy poškozené byly hrazeny právě závazky stěžovatelky vůči poškozeným v důsledku trestné činnosti páchané stěžovatelkou.
Dále dle Městského soudu v Praze nekolidovala hospitalizace stěžovatelky s termínem veřejného zasedání, nadto stěžovatelka se nepokusila z jednání ani telefonicky omluvit. Dle Městského soudu v Praze tak nebylo porušeno právo na projednání věci za její účasti.
Stěžovatelka podala proti rozhodnutí Městského soudu v Praze Ústavní stížnost.
Posouzení věci Ústavním soudem
Ústavní soud nejdříve odložil vykonatelnost rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud předně shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost je důvodná. Předmětem přezkumu Ústavního soudu byla konformita závěrů obecných soudů o tom, zda stěžovatelka (ne)splnila ve zkušební době podmínky, které ji byly stanoveny při podmíněném propuštění.
Ústavní soud v první fázi nepřisvědčil námitce stěžovatelky v tom směru, že omluva stěžovatelky z jednání byla řádná. Obecné soudy tak neporušily procesní práva stěžovatelky.
Ústavní soud shledal nedostatky především v řádném odůvodnění rozhodnutí obou soudů, jakož i absenci kvalifikované úvahy o tom, co znamená nahradit škodu podle svých sil. Ústavní soud uzavřel, že aby mohl člověk nahradit škodu podle svých sil, musí mít k dispozici zbytný majetek nebo peněžní prostředky, případně musí mít možnost si takové prostředky opatřit. Takové zjištění však obecné soudy ve věci vůbec neprovedly. Ze spisu vedeného soudy pak rovněž neplyne dle Ústavního soudu nic, z čeho by se obecné soudy pokusily takovou skutečnost zjistit.
Ústavní soud sice připustil, že existuje zásada, že zdravý člověk v produktivním věku je schopen výdělečné práce, přičemž tato skutečnost by mohla být výchozím bodem úvah obecných soudů. V dané věci však aplikaci této úvahy bránila stěžovatelčina tvrzení o jejím vysokém věku (v době rozhodnutí měla stěžovatelka 63 let) a jejím špatném zdravotním stavu.
Ústavní soud soudům vytknul, že ač si této skutečnosti byly částečně vědomy, z doby rozhodování o jejím podmínečném propuštění na svobodu, nijak blíže se otázkou zdravotního stavu stěžovatelky nezabývaly.
Dále Ústavní soud uvedl, že pokud nelze dospět ke spolehlivému závěru o aktuální či potenciální nemajetnosti stěžovatelky, přičemž dle Ústavního soudu spisový materiál takové skutečnosti neobsahuje, je třeba dle Ústavního soudu na nařízení výkonu trestu odnětí svobody pro neplacení náhrady škody, jako na faktické trestání stěžovatelky za její nemajetnost.
Další zásadní nedostatek dle Ústavního soudu tkví v tom, jakým způsobem obecné soudy přistoupily k hodnocení stěžovatelkou předložených důkazů ohledně exekučních řízení. Soudy si měly být vědomy toho, že podstatná část disponibilních příjmů stěžovatelky je mimo její kontrolu, a to v důsledku právě vedených exekučních řízení proti stěžovatelce.
Soudy na to reagovaly pouze tak, že stěžovatelka neprokázala, že by srážky prováděné z její mzdy byly ku prospěchu poškozených. Tento závěr obecných soudů však dle Ústavního soudu zcela odporuje logice exekučního řízení a je nepřijatelný.
Ústavní soud dále uzavřel, že jsou-li tvrzení stěžovatelky pravdivá, přičemž soudy toto nedokázaly kvalifikovaně vyvrátit, musí se soud ztotožnit s tím, že stěžovatelka nechápe, co mohla udělat pro náhradu škody víc. To zvláště za situace, kdy jako povinná nemůže nijak disponovat s exekučním řízením. Zároveň pak sama stěžovatelka nemůže zahájit exekuční řízení ve prospěch poškozených v důsledku jí páchané trestné činnosti.
Ústavní soud tento myšlenkový závěr uzavřel tak, že povinný, který se nachází v dluhové pasti (i když si ji způsobil sám) nemá možnost ovlivnit tok peněžních prostředků.
Soud závěrem vytknul soudům, že kladl nepřiměřené procesní nároky na stěžovatelku, když si uvedené skutečnosti mohl ověřit dotazem na jednotlivé exekutorské úřady a další orgány, namísto toho soudy zcela zbytečně obesílaly poškozené, kde logicky dostaly informaci, že stěžovatelka ničeho nehradila.
Závěr
Uvedený nález opětovně zvedá varovný prst, aby soudy řádně zkoumaly všechny rozhodující okolnosti a nerozhodovaly věci mechanicky, ve stylu „hlavně, ať to máme vyřízeno“, ale důsledně vážily okolnosti každého jednotlivého případu.
Bude jistě zajímavé sledovat, jak se soudy v kontextu výtek s touto situací vypořádají a zda dospějí k závěru, že stěžovatelka dodatečné podmínky splnila.
Celý text nálezu je dostupný zde: https://www.usoud.cz/aktualne/seniorka-kvuli-exekucim-neplatila-poskozenym-nahradu-skody-trestni-soudy-budou-znovu-resit-zda-se-osvedcil
