Část insolvenčního zákona a jeho řešení je podle Nejvyššího soudu v rozporu s ústavním pořádkem. Konkrétně se jedná o pasáž, která ukládá věřitelům složit při návrhu na zahájení insolvenčního řízení zálohu ve výši 10 či 50 tisíc korun. Ústavní soudci ale toto pravidlo posoudili jako součást mechanismu, který má zabraňovat šikaně formou podávání insolvenčních návrhů, a návrh svých kolegů zamítli.

Plénum Ústavního soudu svým nálezem Pl. ÚS 104/20 ze dne 28. 6. 2022 zamítlo návrh Nejvyššího soudu týkající se zrušení ustanovení § 108 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Návrh Nejvyššího soudu ke změně zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „insolvenční zákon“), týkající se zrušení ustanovení § 108 odst. 1 tohoto zákona nenašel oporu u Ústavního soudu.
Zmíněné ustanovení stanovuje povinnost věřitele složit při insolvenčním návrhu peněžní zálohu na náklady insolvenčního řízení, která v případě podání insolvenčního návrhu proti právnické osobě, která je podnikatelem činí 50.000,- Kč a v případě právnické osoby, která není podnikatelem nebo fyzické osoby činí 10.000,- Kč.

Napadené ustanovení je součástí insolvenčního zákona již od druhé poloviny roku 2017, přičemž návrhem Nejvyššího soudu na jeho zrušení se plénum Ústavního soudu zabývalo od roku 2020 na základě sporu košické společnosti Orofa, s. r. o., která podala insolvenční návrh na společnost Centrum služeb Chrudim, s. r. o., ale nesložila zálohu na náklady insolvenčního řízení. Městský soud v Praze proto insolvenční návrh společnosti Orofa s. r. o. odmítl, přičemž toto rozhodnutí rovněž potvrdil i Vrchní soud v Praze. Společnost Orofa, s. r. o. následně podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který následně k Ústavnímu soudu podal návrh na zrušení ustanovení § 108 odst. 1 insolvenčního zákona z níže uvedených důvodů.

Nejvyšší soud se ve svém návrhu domníval, že uvedené ustanovení insolvenčního zákona je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, když dle jeho názoru nezohledňuje majetkové potřeby věřitele, charakter pohledávky ani reálnou potřebnost zálohy pro chod insolvenčního řízení.  Za zásadní pak Nejvyšší soud považoval, že napadené ustanovení je v rozporu s čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), neboť brání v přístupu k soudu a zároveň porušuje princip rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Dále pak Nejvyšší soud spatřil rozpor s čl. 26 odst. 1 Listiny v případě rozlišování podnikatele na osobu právnickou nebo fyzickou, jelikož právo každého dlužníka podnikat má v obou případech jiný obsah podle toho, zda má být režimu insolvenčního zákona podroben dlužník, který podniká jako osoba právnická, nebo dlužník, který podniká jako osoba fyzická.

Ústavní soud u napadeného ustanovení provedl tzv. test rovného zacházení, z hlediska proporcionality, racionality a legitimity. Test rovného zacházení se obecně skládá z následujících kroků, posuzujících tyto čtyři otázky:

  1. jde o srovnatelného jednotlivce nebo skupiny (tj. jde o účastníky řízení)?
  2. je s nimi zacházeno odlišně?
  3. je odlišné zacházení dotčené straně sporu k tíži (uložením břemene nebo odepřením dobra)?
  4. je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, tj. (a) sleduje legitimní zájem a (b) je přiměřené?

S ohledem na tento test Ústavní soud ve svém nálezu uvedl, že: „Povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení lze zařadit mezi součásti „stanoveného postupu“, jak má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož úprava náleží ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny zákonodárci. Je nicméně zjevné, že jak z pohledu práva na přístup k soudu, tak z pohledu práva na rovné zacházení, vykazuje § 108 odst. 1 insolvenčního zákona znaky, které jej v rovině ústavněprávní v prováděném testování mohou za určitých okolností diskvalifikovat. Povinnost platit zálohu na náklady insolvenčního řízení totiž nepochybně omezuje přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), vedle toho zakládá i nerovnost v rámci jedné skupiny osob – insolvenčních navrhovatelů z řad věřitelů (čl. 37 odst. 3 Listiny), s nimiž je nakládáno odlišně (různá výše stanovené zálohy, přičemž určité skupiny osob jsou z jejího hrazení osvobozeny), a jde jim k tíži. Proto zbývá posoudit, zda je uvedená právní úprava ospravedlnitelná, tedy zda sleduje legitimní cíl (účel, zájem) a je vůči tomuto cíli (účelu, zájmu) přiměřená.“

Ústavní soud pak dospěl k závěru, že posílení ochranných prvků odrazujících od podávání tzv. šikanózních věřitelských insolvenčních návrhů, jejichž záměrem je primárně poškodit jinou osobu na důvěryhodnosti a pověsti je legitimním cílem napadeného ustanovení.  Zavedení zálohy je dle Ústavního soudu ústavněprávně ospravedlnitelné a cíl, který novela insolvenčního zákona sledovala (snížit počet šikanózních návrhů) je legitimní.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl, že nejsou dány důvody ke zrušení napadeného ustanovení insolvenčního zákona, a proto návrh Nejvyššího soudu zamítl.