Konec preventivního ztotožňování účastníků shromáždění

Konec preventivního ztotožňování účastníků shromáždění. Takto by se dal shrnout nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1022/21, který byl zveřejněn dne 20. 10. 2021.

Ústavní soud ve svém nálezu zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, které potvrdily zákonnost výzvy k prokázání totožnosti účastníka shromáždění. Dle Ústavního soudu tímto došlo k porušení základního práva stěžovatele pokojně se shromažďovat dle čl. 19 Listiny základních práv a svobod, jeho právo na ochranu soukromí a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Nejdříve krátce ke skutečnostem, na základě kterých byla následně podána stěžovatelem žaloba na určení nezákonnosti výzvy. Stěžovatel cestoval na akci Klimakemp 2018. Ihned po příjezdu do obce, kde se akce konala, byl na vlakovém nádraží policejní hlídkou vyzván k prokázání totožnosti. Stěžovatel výzvě vyhověl a zajímal se o důvody vedoucí k této výzvě k prokázání totožnosti, přičemž postup policie byl odůvodněn obecným odkazem na ustanovení § 63 odst. 2 písm. l) zákona o policii, které stanoví: „Policista je oprávněn vyzvat k prokázání totožnosti osobu … při plnění jiného úkolu, je-li to nezbytné k ochraně bezpečnosti osob a majetku, veřejného pořádku nebo pro předcházení trestné činnosti.“ Současně jeden z policistů provádějících ztotožnění kromě odkazu na zmíněné ustanovení dále uvedl, že „je to k zabezpečení bezpečnosti veřejného pořádku, bezpečnosti osob a majetku“, že není povinen stěžovateli sdělovat, jaký úkol v dané chvíli policie plní, a že se stěžovatel může případně se stížností obrátit na nadřízené.[i]

Ústavní soud ve svém nálezu uvedl, že obecné soudy potvrdily zákonnost výzvy k prokázání totožnosti, přestože nebyla učiněna ani odůvodněna v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními a ústavně konformním způsobem, čímž došlo k porušení zejména stěžovatelova práva pokojně se shromažďovat, práva na soukromí a informační sebeurčení. K právu na soukromí náleží i právo jednotlivce rozhodnout dle vlastního uvážení, zda a jakým způsobem mají být informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny třetím osobám. Zasáhnout do těchto práv je možné pouze na základě zákona (mj. i § 63 odst. 2 písm. l) zákona o policii), avšak z ústavního pořádku vyplývá, že orgán moci veřejné, který zasahuje do základních práv, je povinen svůj postup odůvodnit tak, aby ten, do jehož práv je zasahováno, mohl sám posoudit přípustnost zásahu a aby bylo vyloučeno svévolné užití zákonem konstituované pravomoci.

K odůvodnění postupu a splnění poučovací povinnosti stanovené v § 13 zákona o policii dle nálezu Ústavního soudu nestačí uvedení konkrétního zákonného ustanovení či odkazu na toto ustanovení, na základě kterého je výzva ke ztotožnění účastníka shromáždění učiněna, a to ani v případě, kdy je dané ustanovení citováno či parafrázováno. Policisté naopak musí právní důvod ztotožnění podpořit konkrétními okolnostmi, které k učiněnému postupu vedly, a tyto okolnosti ztotožňované osobě náležitě vysvětlit, s tím, že obsáhlé vysvětlení není zapotřebí.

Uvedeným nálezem Ústavní soud potvrdil, že aby učiněním výzvy k prokázání totožnosti dle § 63 odst. 2 písm. ů) zákona o policii, nedošlo k porušení shora uvedených základních práv ztotožňované osoby, je zapotřebí dodržovat podmínky stanovené ustanovením zákona a současně zachovat úměrnost výzvou způsobeného zásahu do základního práva. Zásah do základních  práv pokojně se shromažďovat, práva na soukromí a informační sebeurčení je možný tedy pouze za předpokladu, že je učiněn na základě zákona, sleduje legitimní cíl a je ve vztahu k tomuto cíli přiměřený a vhodný, což však ve shora uvedeném případu splněno nebylo.