V souvislosti s tzv. kauzou „Dozimetr“ týkající se Dopravního podniku hl. m. Prahy, a.s., (dále jen „DPP“) se v médiích objevily pojmy „svéprávnost“ a „příčetnost“, přičemž z obsahu některých článků je patrné, že autoři těchto článků tyto pojmy považují za synonyma. Je tomu ale skutečně tak?
a. Nepříčetnost z pohledu trestního práva.
Předně je třeba uvést, že pojem „příčetnost“ není v zákoně č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“) nikterak definován. Je tomu tak proto, že příčetnost pachatele se presumuje. TZ pak dále upravuje důvody, které ji vylučují.[1]
Případná (ne) příčetnost pachatele pak spočívá v tom, že (i) rozpoznávací a rozumové schopnosti a (ii) schopnosti určovací a ovládací jsou zcela vymizelé, tedy nepostačují k tomu, aby byl pachatel subjektivně způsobilý být pachatelem trestného činu a byl tak trestně odpovědný. K otázce nepříčetnosti je pak třeba ještě uvést, že ke ztrátě schopností pod body (i) a (ii) musí dojít následkem duševní poruchy, jak je definována ve výkladovém ustanovení § 123 TZ.
K pojmu duševní porucha pak citované ustanovení § 123 uvádí, že jde o širší pojem, než duševní nemoc. Duševní porucha je pak charakterizována jako zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody….[2] Naproti tomu duševní nemoc je užším pojmem.[3]
Duševní porucha pak může být přechodná a krátkodobá, a to v řádu několika vteřin (např. porucha vědomí u řidiče auta, v jejímž důsledku dojde k dopravní nehodě a souvisejícímu ublížení na zdraví), může se však jednat i o dlouhotrvající stav (např. schizofrenie nebo mentální retardace). Duševní poruchou zakládající nepříčetnost je nejen duševní porucha, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka.
Příčetnost, tedy duševní stav, ve kterém byl pachatel schopen rozpoznat následky svého jednání, které zakládá trestněprávní relevanci, je zásadní pro posouzení jeho odpovědnosti za uvedené jednání. Uvedené však platí pouze ve sféře trestního práva.
Zjištěná (eventuální) nepříčetnost osoby, jako pachatele trestného činu, však nemá dopad sféry občanského práva, resp. dopad do (ne) možnosti konkrétní fyzické osoby činit právní jednání.
V případě, že je současně pachatel omezen na svéprávnosti, nelze z této skutečnosti „automaticky“ dovozovat nepříčetnost z důvodu duševní poruchy, tak, jak je tento pojem vykládán předpisy trestního práva.[4]
b. Svéprávnost, způsobilost právně jednat
Pojem „svéprávnost“ jak je uveden v § 15 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“).
OZ svéprávnost vymezuje jako „způsobilost právně jednat, tedy nabývat pro sebe vlastním právním práva a zavazovat se k povinnostem.“[5] Zjednodušeně řečeno, svéprávnost je schopnost, možnost člověka vystupovat v právních vztazích, tj. disponovat se svým majetkem, hospodařit s finančními prostředky, apod.
Pokud je to nezbytné k ochraně zájmu člověka, lze ho na svéprávnosti omezit, avšak pouze na základě rozhodnutí soudu, přičemž platí, že člověka nelze svéprávnosti zcela zbavit.
Ustanovení § 55 a násl. OZ definuje obecné podmínky, kdy lze osobu omezit na svéprávnosti, tedy způsobilosti vystupovat v právních vztazích. Vystupováním v právních vztazích pak lze rozumět např. uzavírání smluv, dispozice s peněžními částkami apod. nezřídka je takové omezování definováno tak, že osoba může provádět transakce a uzavírat smlouvy s určitou maximální hodnotou, např. do 10.000 Kč včetně. K omezení člověka na svéprávnosti pak může dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnost se jedná.
Shodně jako v případě (ne) příčetnosti, sama existence duševní poruchy, která není jen přechodná, pro omezení člověka na svéprávnosti nestačí. Před rozhodnutím soudu o případném omezení fyzické osoby na svéprávnosti, musí dojít k tzv. zhlédnutí osoby, a to soudcem. Ve výroku rozhodnutí o omezení svéprávnosti pak musí být konkrétně uvedeno, v jakém rozsahu je svéprávnost dotyčné osoby omezena. Eventuální omezení člověka na svéprávnosti má dopad toliko do způsobilosti člověka vystupovat v právních vztazích, jak shora uvedeno.
c. Shrnutí
Jak je se shora uvedeného zřejmé, příčetnost a svéprávnost jsou dva naprosto odlišné pojmy.
První z nich slouží primárně pro potřeby trestního práva, resp. posouzení, zda konkrétní osoba byla v době spáchání činu schopna posoudit své jednání a jeho případné důsledky. Naproti tomu svéprávnost řeší důsledky v soukromoprávních vztazích, schopnost člověka činit právní jednání (uzavírat smlouvy apod.).
Současně platí, že osoba, která v době spáchání skutku, který je trestným činem nebyla příčetná (tj. nebyla schopna posoudit důsledky svého jednání, chování) nemusí být omezena na svéprávnosti. Shodně pak platí, že osoba, která je na svéprávnosti soudem omezena, může být současně shledána odpovědnou za skutek, který je trestným činem.
