- Téma odpovědnost státu za škodu vzniklou soukromým subjektům v souvislosti s krizovými, resp. mimořádnými opatřeními, která měla přispět k ochraně životů a zdraví veřejnosti před onemocněním nemocí COVID-19, bylo odbornou i laickou veřejností hojně diskutované zejména v tzv. první vlně pandemie. V době, kdy byla pandemie a navazující restriktivní opatření novinkou, se především podnikatelé pochopitelně zajímali, zdali jim budou kompenzovány škody vzniklé v důsledku přijatých opatření, zejména tedy ušlý zisk, jako jedna ze dvou základních složek škody.
- Od počátku pandemie do dubna 2021 byla většina opatření, zejména těch pro podnikatele zásadních, přijímána podle krizového zákona.[1] Krizový zákon umožňuje vládě vydávání takových opatření, která silně omezují některá základní lidská práva a svobody. Protipólem takovéto široké pravomoci omezovat a zakazovat je poměrně štědrá úprava povinnosti státu k náhradě škody způsobené krizovými opatřeními dle krizového zákona. Obecně totiž platí, že stát je povinen nahradit jakoukoli škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními, přičemž této povinnosti se může stát zprostit jedině tak, že prokáže, že si poškozený subjekt škodu způsobil sám. Štědrost úpravy lze shledat především v těchto aspektech:
- není vyžadována protiprávnost krizových opatření;[2]
- rozsah náhrady škody není nijak limitován, a proto by měla být nahrazována jak skutečná škoda, tak ušlý zisk;[3]
- stát tíží důkazní břemeno, aby prokázal, že si poškozený způsobil škodu sám.
- Vzhledem ke skutečnosti, že koronavirovou krizi se ani po roce nepodařilo zažehnat, byl přijat zvláštní – tzv. pandemický zákon (zákon č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů). Cílem pandemického zákona je jasně vymezit zákonné mantinely pro mimořádná opatření směřující k zamezení dalšího šíření onemocnění, zejména k omezení, dokonce zákazu činností z epidemiologického rizikových a současně umožnit vládě aplikovat vybraná mimořádná opatření i mimo rámec nouzového stavu. Pandemický zákon byl totiž ušit přímo na míru pandemii onemocnění COVID-19. Ačkoli tedy pandemický zákon také umožňuje omezení některých základních lidských práv a svobod, oproti krizovému zákonu je tato pravomoc podstatně zúžena. Druhou stranou mince tohoto zúžení pak je oproti krizovému zákonu velmi rozdílná úprava náhrady škody ze strany státu, která již rozhodně není tak velkorysá.
- První rozdíl spočívá v tom, že došlo k zásadnímu omezení rozsahu náhrady škody. Pandemický zákon, zřejmě v obavě státu ze soudních řízení o náhradu škody, totiž výslovně uvádí, že hrazena bude pouze skutečná škoda. Zákon tímto tedy vylučuje ušlý zisk jako jednu z kategorií náhrady škody, a tento by v souladu se zákonem neměl být hrazen, ačkoliv v mnoha případech by se z povahy věci (uzavřené provozy) jednalo o hlavní škodní nárok. Jde-li pak o kategorii skutečná škoda, pandemický zákon zasahuje i do ní, když explicitně vyjímá náklady vzniklé v souvislosti s pořízením nebo používáním ochranných, mycích, čisticích nebo dezinfekčních prostředků. Rozsah skutečné škody je zákonem dále ponížen o součet veškerých veřejných podpor poskytnutých ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru.
- Druhou, pro poškozené negativní, změnou je převrácení důkazního břemene, respektive povinnosti prokazovat, že vzniku škody nebylo možné předejít nebo zabránit. Zatímco tedy podle krizového zákona to byl naopak stát, který se sám mohl z povinnosti hradit škodu alespoň v určitém rozsahu zprostit pouze tehdy, prokázal-li způsobení škody zcela či zčásti poškozeným, podle pandemického zákona naopak musí poškozený aktivně prokazovat, že škodě nebylo možné předejít nebo zabránit, má-li být se svým nárokem úspěšný. Lze důvodně předpokládat, že uvedená změna podstatně sníží potenciální úspěšnost případných žalob o náhradu škody po státu.
- Závěrem je potřeba upozornit na to, že nárok na náhradu škody podle pandemického zákona je potřeba předběžně uplatnit ve lhůtě 12 měsíců od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, nejpozději však do 3 let od okamžiku vzniku škody. Předběžné uplatnění nároku je materiální podmínkou uplatnění nároku u soudu. Předběžné uplatnění nároku je třeba provést vůči Ministerstvu financí ČR.
- V tomto směru je potřeba upozornit také na riziko promlčení nároku, které nastává po třech letech od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl (resp. měl a mohl) o škodě a osobě povinné k její náhradě (tou bude vždy stát). Promlčecí lhůta stejně jako v případě krizového zákona běží i po dobu předběžného uplatnění. Jinými slovy předběžné uplatnění nároku běh promlčecí doby nestaví, k přerušení běhu dojde pouze v případě zahájení soudního řízení.
[1] Nutno připomenout také vládní „úhybný manévr“, který spočíval v tom, že namísto vlády vydávalo restriktivní opatření Ministerstvo zdravotnictví ČR podle zákona o ochraně veřejného zdraví. Uvedený postupem se podle mnohých názorů vláda snažila ztížit cestu podnikatelů a dalších poškozených k náhradě škody státem, příp. takovou cestu úplně znemožnit.
[2] V tomto směru je potřeba odmítnout některá vyjádření vládních představitelů, kteří zjednodušené řečeno tvrdili, že vzniklá škoda nemůže být podnikatelům nahrazována, neboť krizová opatření byla potřebná a byla přijata v souladu se zákonem.
[3] Taktéž je potřeba odmítnou některá tvrzení, že podle krizového zákona bude nahrazována pouze skutečná škoda a nikoli ušlý zisk.
