Je možné si v rámci hlavního líčení „sáhnout“ do složek z jiné trestní věci a použít jejich obsah jako důkaz? Tímto postupem se zabýval Ústavní soud. Ten takový postup nezapověděl zcela, stanovil ale poměrně přísná pravidla pro případy, kdy jej lze využít.

Ústavní soud se v nálezu ze dne 2. listopadu 2022, sp. zn. III. ÚS 808/22 (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) zabýval otázkou, zda lze provádět dokazování v hlavním líčení v jedné trestní věci reprodukcí obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení v odůvodnění rozhodnutí z přípravného řízení v druhé trestní věci.

V posuzované věci byl stěžovatel obecnými soudy uznán vinným z přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „TZ“).

Prvně je třeba uvést, že na úrovni ústavního práva je dokazování řešeno v Listině základních práv a svobod (dále jen „LZPS“). Článek 36 odst. 1 LZPS stanoví: „Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.“ Článek 40 odst. 3 LZPS stanoví: „Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.“

Shora uvedené ústavněprávní kautely je pak třeba posuzovat i v kontextu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je součástí právního řádu České republiky jako Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Úmluva“).

Článek 6 odst. 1 Úmluvy pak stanoví: „Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.“

Na shora uvedené pak navazuje článek 6 odst. 3 Úmluvy, který stanoví: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas a možnosti k přípravě obhajoby; c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.

Na úrovni jednoduchého práva je pak otázka dokazovaní v trestním řízení upravena v ustanovení § 33 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“). Ustanovení § 33 trestního řádu stanoví: „Obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Má právo zvolit si obhájce a s ním se radit i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. S obhájcem se však v průběhu svého výslechu nemůže radit o tom, jak odpovědět na již položenou otázku. Může žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce a aby se obhájce účastnil i jiných úkonů přípravného řízení (§ 165). Je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může s obhájcem mluvit bez přítomnosti třetí osoby. Uvedená práva příslušejí obviněnému i tehdy, je-li jeho svéprávnost omezena.“

Na shora citované ustanovení § 33 trestního řádu navazuje ustanovení § 165 odst. 1, odst. 2, podle nichž platí: „(1) Policejní orgán může připustit účast obviněného na vyšetřovacích úkonech a umožnit mu klást otázky vyslýchaným svědkům. Zejména tak postupuje, jestliže obviněný nemá obhájce a spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď. (2) Obhájce je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit. Může obviněnému i jiným vyslýchaným klást otázky, avšak teprve tehdy, až orgán výslech skončí a udělí mu k tomu slovo. Námitky proti způsobu provádění úkonu může vznášet kdykoliv v jeho průběhu. Účastní-li se obhájce výslechu svědka, jehož totožnost má být z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 utajena, je policejní orgán povinen přijmout opatření, která znemožňují obhájci zjistit skutečnou totožnost svědka.“

Ve shora nastíněných zákonných intencích ve spojení s použitím teoreticko právních a judikaturních východisek posuzoval Ústavní soud situaci stěžovatele a dospěl k následujícím závěrům.

Dokazování v hlavním líčení v jedné trestní věci reprodukcí obsahu úředního záznamu o podaném vysvětlení v odůvodnění rozhodnutí z přípravného řízení v druhé trestní věci představuje zásah do práva na soudní a jinou ochranu dle článku 36 odst. 1 LZPS, právo na rovnost v řízení dle článku 37 odst. 3 LZPS a práva na obhajobu dle článku 40 odst. 3 LZPS, avšak o takový zásah se bude jednat jen tehdy, když obsah podaného vysvětlení v pozdější trestní věci bude jediným či zcela zásadním usvědčujícím důkazem. Ústavní soud pak uzavřel, že i tato otázka pak musí být posuzována optikou „celkové spravedlnosti řízení“[1].

Ústavní soud však v případě stěžovatele takové porušení ústavně garantovaných práv neshledal, neboť předmětné úřední záznamy nebyly jediným, natožpak zásadním důkazem v celé trestní věci stěžovatele.

Na základě shora uvedeného lze uzavřít, že úřední záznamy o podaném vysvětlení v pozdější trestní věci lze použít za předpokladu, že tyto nejsou (i) jediným důkazem nebo (ii) důkazem zcela zásadním pro rozhodnutí o vině. Stěžovatel pak uplatnil v řízení o ještě celou řadu dílčích námitek, ty však Ústavní soud neshledal opodstatněnými.

Za pozornost stojí skutečnost, že Ústavní soud stížnost neodmítl jako zjevně neopodstatněnou, ale zamítl, což znamená, že Ústavní soud považoval  za nutné se věcí zabývat, dospěl však k závěru, že ústavně garantovaná práva stěžovatele nebyla porušena, proto stížnost stěžovatele zamítl.

Celý text nálezu je možno si přečíst zde: https://www.usoud.cz/aktualne/k-dokazovani-obsahem-pripojeneho-trestniho-spisu-a-urednim-zaznamem-o-podanem-vysvetleni

 

 

 

[1] Viz bod 57 nálezu ze dne 2. listopadu 2022, sp. zn. III. ÚS 808/22