Jedenáctý ročník ankety Zákon roku 2019 vyhrál zákon č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby a o změně některých zákonů (dále jen „ZDS“), kterému se někdy přezdívá „digitální ústava". A to právě proto, že se jedná o zastřešující zákon v oblasti digitalizace státu. Východiskem ZDS je totiž snaha o změnu v úpravě vztahů mezi orgány veřejné moci a uživateli služby (tj. fyzickými a právnickými osobami) v rámci digitálního jednání a poskytování digitálních služeb orgány veřejné moci. Digitálně poskytované služby nepochybně zvyšují komfort uživatele (např. díky distanční formě či automatickému předvyplnění formuláře), vykazují vyšší kvalitu, efektivitu a rychlost při zpracování dat a vyšší bezpečnost. Jednoduše řečeno, v digitálním státě obíhají data, nikoliv lidé.

Základním cílem ZDS je tak ustanovení práva fyzických i právnických osob na poskytnutí digitálních služeb orgány veřejné moci[1] při výkonu jejich působnosti, včetně jejich práva činit digitální úkony,[2] a to jako rovnocenné formy jinak nedigitálních služeb orgánů veřejné moci. Uživatelům služeb tak byla dána možnost komunikovat s orgány veřejné moci i elektronicky.

Samotný ZDS nabyl účinnosti dne 1. 2. 2020, nicméně s řadou výjimek. Pro úplné poskytování digitálních služeb musela vláda nejdříve sestavit harmonogram a technické způsoby provedení postupné digitalizace (do 12 měsíců od účinnosti ZDS) a následně tuto digitalizaci ve spolupráci s ohlašovateli agend (tj. ústředními správními úřady) během 4 let uskutečnit. Účinnost jednotlivých ustanovení ZDS tak variuje mezi 1. 2. 2020 a 1. 1. 2025.

Před existencí ZDS právní řád České republiky neobsahoval ucelenou úpravu digitálních služeb a práv příjemců digitálních služeb při jejich poskytování ze strany orgánů veřejné moci. Zároveň neexistoval ani žádný relevantní a státem garantovaný přehled služeb veřejné moci, na které má občan právo a které je veřejná správa povinna mu poskytnout. Obecný rámec poskytování digitálních služeb a činění digitálních úkonů je vymezen v ustanovení § 3 a § 4 ZDS. Následná ustanovení § 5 – 13 ZDS blíže rozvíjí práva uživatelů na jednotlivé digitální služby, a to konkrétně:

- právo na osvědčení, že uživatel učinil vůči orgánu veřejné moci digitální úkon (dle § 5 ZDS);

- právo na nahrazení úředně ověřeného podpisu nebo uznávaného elektronického podpisu (dle § 6 ZDS);

- právo, aby na uživateli digitální služby nemohly být požadovány údaje vedené v základním registru nebo agendovém informačním systému, které jsou orgánu veřejné moci zpřístupněné pro výkon agendy či na základě souhlasu uživatele služby (dle § 7 ZDS);

- právo nechat si zapsat práva, povinnosti či právní skutečnosti do základního registru práv a povinností, který musí příslušné orgány veřejné moc využívat (dle § 8 ZDS); 

- právo na prokázání právní skutečnosti odkazem na údaje vedené v základním registru nebo agendovém informačním systému, které jsou orgánu veřejné moci zpřístupněné pro výkon agendy nebo výpisem z informačního systému veřejné správy (dle § 9 ZDS);

- právo na zápis kontaktního údaje o elektronické adrese nebo telefonním čísle, na které budou uživateli zasílány informace souvisejících s poskytováním digitální služby, jejichž okruh si vybere (dle § 10 ZDS);

- právo na informace v souvislosti s poskytováním digitálních služeb (dle § 11 ZDS);

- právo na elektronickou identifikaci a autentizaci při digitální komunikaci s orgány veřejné moci (dle § 12 ZDS);

- právo na to, aby digitální službsy byly poskytovány jako technologicky neutrální (dle § 13 ZDS)[3].

Úměra, kterou ZDS vyjadřuje, je na první pohled jednoduchá: „uživatel má právo na digitální služby a orgán veřejné moci má povinnost mu umožnit je realizovat.“ Mnohem složitější však je odpověď na otázku, jak se bude postupovat v případě, kdy digitální služba nebude poskytnuta vůbec nebo vadně, protože ZDS neobsahuje prostředky, jimiž lze zjednat efektivně a rychle nápravu. Například je otázkou, jaké možnosti jsou dány uživateli digitálních služeb, jestliže by mu nebyl umožněn přístup k údajům v základních registrech nebo agendových informačních systémech podle ustanovení § 11 ZDS. V úvahu přichází zásahová žaloba, vzhledem k tomu, že tímto zásahem bude nezákonná nečinnost v podobě neučinění úkonu jiného, než je rozhodnutí v podobě neučinění úkonu jiného, než je rozhodnutí, což umožňuje právě i soudní přezkum úkonů, které jsou činěny podle části čtvrté zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.

Nutno podotknout, že právo na digitální služby nemají občané členských států Evropské unie, kteří nemají na území České republiky pobytový status. V této souvislosti lze uvažovat, zda se ZDS nedostává do rozporu s právem EU.

Mezi odbornou veřejností se objevují názory, že přestože byl ZDS připravován poměrně dlouho, nelze ho označit, jako dílo zcela zdařilé․ A to proto, že ZDS nemusí být pro běžné adresáty práv na digitální služby mnohdy srozumitelný, neboť předpokládá, že by se občané měli vyznat v komplikovaných souvislostech s řadou dalších zákonů a předpisů EU, na jejichž instituty odkazuje. Někteří tak ZDS považují za uživatelsky nevlídný.

ZDS vyvolává mnoho otazníků. Je tak možné očekávat, že se stane tzv. soudcovským zákonem, neboť jeho obsah bude závislý na budoucí správní praxi a judikatuře.

Mgr. Hana Šarochová

 


[1] Pro účely ZDS se orgánem veřejné moci rozumí státní orgán, orgán územního samosprávného celku, fyzická osoba nebo orgán právnické osoby (tj. například profesní komory i školské právnické osoby), byla-li mu svěřena působnost v oblasti veřejné správy, a dále notář, soudní exekutor a archiv. ZDS však stanovuje výjimky pro určité případy (územní samosprávné celky při výkonu samostatné působnosti, Národní bezpečnostní úřad a zpravodajské služby České republiky, školy a školská zařízení, v určitém rozsahu i kontaktního místa veřejné správy).

[2] Dle § 1 zákona č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby a o změně některých zákonů.

[3] Ustanovení § 13 ZDS stanovuje právo na technickou neutralitu digitálních služeb, což znamená, že mají být poskytovány bez závislosti na konkrétní platformě nebo technologii. Jinak řečeno, při poskytování digitálních služeb nesmí být použito řešení, které by omezovalo použití běžně dostupných technologií hardwaru nebo softwaru, přičemž volba přístupu je po technologické stránce na uživateli služby.

 

„Advokátní kancelář TOMAN & PARTNEŘI poskytuje komplexní právní služby na nejvyšší úrovni jak domácím, tak zahraničním klientům již přes 30 let. Advokátní kancelář disponuje několika týmy, specializujícími se na různé oblasti práva, jako je právo IT a média, trestní právo, obchodní právo, rodinné právo, mezinárodní právo, nemovitostní právo, vymáhání pohledávek a exekuce a mnoho dalších. Pokud tedy vyhledáváte kvalitní právní služby, neváhejte nás kontaktovat!“