Stručný úvod do problematiky církevních restitucí

„Církve a náboženské společnosti byly totalitním státem zbaveny materiální a finanční základny jako předpokladu své nezávislosti a v celém rozsahu byly na základě zákona č. 218/1949 Sb. odkázány na příjmy ze státního rozpočtu.“[1]

Výše citovaný úryvek pochází z důvodové zprávy k zákonu č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále „ZMVC‘ nebo „zákon“), který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013.

Návrh zákona dlouhou dobu vzbuzoval v zákonodárcích i ve společnosti vášnivé emoce, až nakonec došlo k politickému konsensu v podobě přijatého znění ZMVC.  Od začátku roku 2013 se církve a jiné náboženské společnosti mohly při splnění zákonných podmínek začít hlásit ke svému původnímu majetku a žádat jeho navrácení. Vyrovnáním mělo dojít k uzavření jedné z mnoha kapitol naší historie.

Účel zákona spočíval ve zmírnění některých majetkových křivd, které byly na církvích napáchány během komunistického režimu. Zákonem předjímané majetkové vyrovnání mezi státem a církvemi nastolilo cestu k majetkové autonomii církví a náboženských společností, a tím mimo jiné i k posílení ústavního práva náboženské svobody, které je zakotveno v článku 16 Listiny základních práv a svobod.

Zákon výslovně stanovuje, které osoby jsou povinné k vydání původního majetku církví. Jedná se o Pozemkový fond České republiky, Lesy České republiky, s. p., stát, za který jedná příslušná organizační složka státu, státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace podle § 4 ZMVC. Pokud se původní majetek církví nachází ve vlastnictví jiných osob než povinných dle § 4 ZMVC, majetek by se stal pro církve nedosažitelným, protože jiné osoby než povinné nemusí majetek církvím navracet.

Zákonodárce dal církvím zároveň možnost domoci se v některých případech svého majetku, který je ve vlastnictví i jiných než pouze povinných osob, a to žalobou dle ust. § 18 ZMVC. Ustanovení vybavuje církve aktivní legitimací, aby se mohly u soudu domáhat určení vlastnického práva státu k dotčenému majetku.  Tím mohou církve docílit toho, že se dotčený majetek znovu ocitne ve vlastnictví povinné osoby, po které následně mohou uplatnit právo na navrácení majetku zpět.

Některý původní církevní majetek, jenž byl za minulého režimu církvím odňat a přešel do vlastnictví státu, byl zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, převeden do vlastnictví územně samosprávných celků. Jak vyplývá z výše uvedeného, obce mezi povinnými osobami k vydání původního církevního majetku, nejsou.

Právě obecní majetek, který výše popsaným způsobem přešel do majetkové sféry obcí, je nejčastěji předmětem soudních řízení dle ust. § 18 ZMVC, v nichž se církve snaží domoci určení vlastnického práva státu. Jedná se o ožehavou věc, neboť na jedné straně stojí církve, kterým byl majetek za komunistického režimu odebrán, a na druhé straně stojí obce, které často zachránily historické nemovitosti v havarijním stavu před spadnutím, financovaly jejich nákladné rekonstrukce, a v průběhu uplynulých tří dekád do nich investovaly významné prostředky ze svých obecních rozpočtů. V důsledku těchto soudních řízení přitom hrozí, že o tento majetek přijdou a připadne zpět církvím.[2]

Ke lhůtě k uplatnění nároku dle ZMVC

Zákon výslovně stanovuje církvím lhůtu pro zaslání výzvy k vydání nemovitostí 12 měsíců od účinnosti zákona. Lhůtu pro podání žaloby dle ust. § 18 ZMVC na určení vlastnického práva státu ovšem neupravuje.

Ještě do nedávna nebylo mezi odbornou veřejností sporu o tom, že na právo na podání žaloby dle ust. § 18 ZMVC dopadá obecná úprava promlčecích lhůt stanovená v § 629 odst. 1 občanského zákoníku a žaloby bylo možné tedy podávat pouze do tří let od účinnosti zákona. Tento názor vychází z obecných právních principů a zásad – právní jistoty, zásady právo „svědčí bdělým“ a aplikace občanského zákoníku jako obecné normy v případě, kdy speciální zákon vlastní úpravu nemá.

Vycházelo se tedy z toho, že nebyla-li žaloba podána do 1. ledna 2016, právo se promlčelo. Obce, které dotčený majetek nadále spravují a hospodaří s ním, si tak za předpokladu, že doposud nebyla podána žaloba dle ust. § 18 ZMVC, mohly po 1. lednu 2016 oddychnout, že o tento majetek již nepřijdou.

Neočekávaný zásah ze strany Nejvyššího soudu

V březnu roku 2021 ovšem do shora popsaného a obecně akceptovaného stavu výrazným způsobem zasáhl Nejvyšší soud, když ve svém rozhodnutí publikovaném pod spis. zn. 28 Cdo 390/2021 uvedl: „Závěr odvolacího soudu, že právo oprávněné osoby na určení vlastnického práva státu v režimu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. podléhá promlčení, tudíž jako věcně správný neobstojí.“ Nejvyšší soud se tedy ve svém rozhodnutí poměrně překvapivě přiklonil k výkladu, že žaloby na určení vlastnického práva dle § 18 ZMVC nepodléhají promlčecím lhůtám.

Nejvyšší soud svoje rozhodnutí opřel o ust. § 614 občanského zákoníku: „Nepromlčuje se vlastnické právo ani právo domáhat se rozdělení společné věci, právo na zřízení nezbytné cesty a právo na vykoupení reálného břemene.“

Tím Nejvyšší soud znovu otevřel již zdánlivě uzavřenou kapitolu církevních restitucí a dal zelenou dalšímu kolu církevních sporů.

Protiargumentace k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.

Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu jsme označili jako překvapivé. Je tomu tak proto, že doposud ustálená judikatura vycházela z toho, že uplatněný restituční nárok nelze ztotožnit s vlastnickým právem. Řízení dle ustanovení § 18 ZMVC totiž nevede (a vést nemůže) k určení vlastnického práva oprávněných osob, nýbrž pouze k určení vlastnického práva státu. Proto se na žalobu dle ust. § 18 ZMVC nemůže vztahovat pravidlo uvedené v ust. § 614 občanského zákoníku, když vlastnické právo církví vzniká až samotným okamžikem vydání věci.[3] Při podání žaloby dle ust. § 18 ZMVC, ani právní mocí meritorního rozhodnutí vydaného v tomto řízení, vlastnické právo církve ještě neexistuje a ani nevzniká.

I z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že ochrana vlastnického práva se poskytuje pouze právu již konstituovanému, nikoli uplatněnému restitučnímu nároku.[4]

Faktické dopady rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR

Dle článku 95 Ústavy je soudce při svém rozhodování vázán pouze zákonem a mezinárodní smlouvou (nikoliv judikaturou jiných soudů). Současně je však nutné přihlédnout k legitimnímu očekávání ve smyslu ust. § 13 občanského zákoníku[5]. Nyní zůstává na soudní praxi, jak se k takové situaci postaví i ostatní obecné soudy, a jestli budou výklad stanovený Nejvyšším soudem respektovat.

Nemusí tomu tak nutně být, neboť z jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu (30 Cdo 2811/2007) vyplývá, že pokud neexistuje „judikatorně ustálený názor“, který by ovládal soudní praxi, soudy nižších instancí se ojedinělých rozhodnutí Nejvyššího soudu držet nemusejí.

Lze sice přisvědčit odvolacímu soudu, že právní názory, které Nejvyšší soud České republiky zaujal v jiných právních věcech, nejsou ex lege právně závazné (aplikovatelné) na případy s obdobným skutkovým či právním základem, z nějž vzešel ten který judikát dovolacího soudu, nelze však současně ztrácet ze zřetele, že došlo-li v soudní rozhodovací praxi při řešení určité materie k judikatornímu ustálení právního názoru, je z povahy věci nezbytné, aby soudy nižších stupňů tento judikatorní posun ve své rozhodovací praxi reflektovaly a v případě, že takový právní názor nesdílejí, jej ve světle jimi pečlivě vyložené argumentace (kriticky) konfrontovaly a seznatelným způsobem (v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí) vyložily, proč, resp. z jakého (jakých) nosného (nosných) důvodu (důvodů) nebylo lze se ve věci s obdobným skutkovým či právním základem s předmětným judikátem ztotožnit.“ Pokud by soudy respektovaly převratné rozhodnutí Nejvyššího soudu, důsledky by vedly především k zásadnímu potlačení zásady právní jistoty. Fakticky by to totiž znamenalo, že církve se mohou domáhat historického majetku kdykoliv a žalobu dle ust. § 18 ZMVC podat třeba za 20, 30, 50 nebo i 100 let. Obce by tak zůstaly napořád v právní nejistotě, zda o dotčený majetek nepřijdou, což by mohlo vést až k úplnému paralyzování obcí při nakládání s tímto majetek.

Budoucnost soudní praxe je v tomto případě nejasná. Až čas ukáže, kterým výkladem (kterou cestou) se soudy vydají, zda budou nejnovější názor Nejvyššího soudu respektovat, anebo zda budou považovat nárok církví na určení vlastnického práva státu již za promlčený. Potažmo se ukáže, jak se k celé věci postaví Ústavní soud, který má v těchto věcech zpravidla poslední slovo.

 

 


[1] Důvodová zpráva k zákonu č. 428/2012 Sb.

[2] Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, 1. vydání, 2013, s. 288 - 308: J. Kříž,   V. Valeš, Komentář k ustanovení § 18.

[3] Stanovisku č. 2 pléna Ústavního soudu sp. zn.  Pl. ÚS-st. 21/05

[4] Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 719/2000, usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3668/17, usnesení sp. zn. I. ÚS 1996/20

[5] Ust. § 13 občanského zákoníku: „Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.“