Poskytování ubytování přes Airbnb je podnikáním, nikoliv pouhý pronájem, konstatoval před několika dny Městský soud v Praze. Tento na první pohled nevýznamný právní názor, může mít v konečném důsledku naprosto zásadní vliv na fungování platformy Airbnb v České republice.

Budiž ve stručnosti uvedeno, že platforma Airbnb propojuje soukromé majitele volných nemovitostí (domů, bytů i pokojů) se zájemci o krátkodobé ubytování. Představuje tak moderní alternativu ke „klasickým“ ubytovacím službám poskytované především provozovateli hotelů a obdobných zařízení. Jak už to obdobných platforem bývá, Airbnb má své příznivce i odpůrce. Zastánci této platformy vítají především alternativní a často ekonomicky výhodnější varianty ubytování oproti běžným nabídkám provozovatelů ubytovacích zařízení. Odpůrci pak poukazují zejména na problémy spojené s provozováním Airbnb ubytování v domech s více bytovým jednotkami, které jsou jinak užívány stálými rezidenty. Jedná se zejména o hluk a nepořádek ve společných prostorách domu páchaný dočasně ubytovanými Airbnb hosty. Zejména ve velkých městech je potom Airbnb dáváno za vinu podíl na zvyšující se cenové nedostupnosti nemovitostí.

Z pohledů osob, jež přes Airbnb nabízejí ubytovací kapacitu, se jedná o relativně jednoduchý nástroj, jak si skrze volné nemovitosti snadno zajistit – často nikoliv zanedbatelný – příjem. To ovšem v kontextu aktuálně judikovaných názoru na povahu provozování ubytování srze Airbnb již nemusí být v brzké době pravdou.

Městský soud v Praze se ve svém rozsudku 6 Af 20/2020 ze dne 19. srpna 2021 zabýval povahou ubytování inzerovaného prostřednictvím aplikace Airbnb. V řešené věci šlo o to, že se žalobkyně, poskytující ubytování přes platformu Airbnb, domáhala zrušení rozhodnutí finančního úřadu a následně odvolacího finančního ředitelství, jakožto správců daně, kteří konstatovali, že v daném případě se nejedná o příjmy, které se daní podle § 9 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, tedy jako příjmy z nájmu nemovitostí, nýbrž o příjmy, které se daní podle § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, tedy jako příjmy za samostatné (podnikatelské) činnosti.

Tento zprvu marginální rozdíl má v praxi poměrně značné důsledky. Rozdíl v provozování pronájmu a poskytování ubytovacích služeb je z pohledu zdanění fyzické osoby totiž poměrně velký. Pronájem nemovitosti na dobu delší než 48 hodin je osvobozen od DPH, daní se sazbou daně z příjmů ve výši 15 % a nepodléhá platbě sociálního a zdravotního pojištění. Ubytovací služby poskytované v rámci podnikatelské činnosti podléhají DPH v sazbě 15 % a především, jelikož se jedná o samostatnou (podnikatelskou) činnost, je třeba platit pojistné na sociální a zdravotní pojištění.

Městský soud v Praze považoval pro své rozhodnutí za klíčové posouzení otázky, zdali lze klasifikovat přenechání nemovité věci k užívání prostřednictvím Airbnb jako nájem či ubytování, čímž je následně možné provést řádné daňové posouzení těchto příjmů.

V této souvislosti potom dospěl k závěru, že ustanovení o nájmu bytu lze na vztah poskytovatele ubytování a zájemce o něj aplikovat jen v případě, že účelem poskytnutí nájmu je zajištění bytových potřeb nájemce „Na rozdíl od zajištění bytových potřeb člověka, poskytnuté ubytování skrze Airbnb nemůže naplnit zákonem předvídaný účel nájmu bytu, neboť nesaturují jeho potřebu bydlení, ale uspokojí jeho potřebu na ubytování, a proto je nutné jej klasifikovat jako ubytovací službu.“

V tomto ohledu soud dále doplnil, že právní norma výslovně rozlišuje nájem a poskytnutí ubytovacích služeb, a to jak v rovině soukromoprávní (shora provedené vymezení v občanském zákoníku), tak i v dále navazujících posouzeních pro další veřejnoprávní vztahy, např. již zmíněný živnostenský zákon a dále v tomto případě pro určení charakteru příjmů zákona o daních z příjmů. Není tak podle soudu příliš podstatné, zda je nájem vymezen jako tzv. „holý nájem“, ale jak je tato činnost prováděna.

Znaky svědčící ve prospěch závěru, že se jedná o poskytování ubytovací služeb, nikoliv nájem, jsou například (i) skutečnost, že se jedná o pravidelnou činnost, která se poskytuje na relativně krátkou či předem vymezenou přechodnou dobu, (ii) ubytování je nabízeno způsobem, který svědčí o zacílení na osoby, které nehledají uspokojení bytové potřeby, ale potřeby přechodného ubytování, (iii) kromě ubytování jsou nabízeny i další služby jako úklid, (iv) cena je vázána na krátké časové období, apod.

Dále se Městský soud v Praze zabýval soustavností žalobkyní poskytovaných služeb, podle které určil, zdali se v daném případě jedná o podnikání, jak ho upravuje a definuje občanský zákoník. V této otázce převzal argumentaci správce daně a s odkazem na výpis z účtu žalobkyně potvrdil, že se jedná vzhledem k množství příchozích plateb na účet (konkrétně 134 příchozích plateb za 8 měsíců) o podnikání ve smyslu občanského zákoníku.

Budiž ke shora uvedenému doplněno, že žalobkyně stále disponuje možností obrany proti uvedenému Rozsudku Městského soudu v Praze. Může proti rozsudku podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Je tedy možné, že do věci ještě zasáhne Nejvyšší správní soud. Pokud by ovšem závěry Městského soudu v Praze potvrdil, případně pokud žalobkyně proti rozsudku Městského soudu nebude dále brojit, lze předpokládat zásadní dopady do provozování Aribnb v České republice, neboť mnoho stávajících poskytovatelů dočasného ubytování přes Airbnb nepochybně odradí, že budou muset pod hrozbou sankcí s tím spojených poskytovat dočasné ubytování v režimu podnikatelské činnosti se všemi, zejména daňovými, důsledky s tím spojenými.

Rádi vás provedeme
problematikou práva